Hláskový systém jazyka slezskomoravské oblasti češtině neodpovídá, přestože nacházíme řadu společných rysů. Mezi zásadní rozdíly patří například to, že čeština nemá naše krásné "ł", nebo to, že po "ř "vyslovujeme tvrdé "y".
Očami vidźeć 4
Ale zpatkem ku moji baji.
V škole se joch oznała s dvuma dźećami, kerych do teho času znałach enem z dalky. Liesel a Franz pochadzali z lepšich rodźin. Tata od Franza był lekařem a mjeł v Šuleřovicach ordinacju, Liesel meškała v zamku, one rodźiče tamyk robili. V moji male šest rokuv stare hłavje panovała około tych dvuch dźivočina. Prosto oni se kupali v leće, jak Rothschilduv a ich hośći v zamku něbyło, v kašni s Něptunovym susošim, prosto oni naleželi do tych ščastlivcuv, kerym joch zaviśćiła. Čeho? Přecej bezstarosne žićo v komforće.
Pro šesćiletu Karolinu był přepychovy zamek k nědosažeňu, choć baj často około muruv zameckeho parku chodźivała do stařenky a potym dźeň v dźeň do škoły. Paru razuv v žiću zahledła aji opravdovych panuv, Rothschildy a ich přatele, ale to były hrubje zdalene krajiny, choć baj aji pohadky.
Zamek a jeho vukoli, to był čarovny svjet, kaj se ničeho němuśeło, svjet, v kerym se v přepychu a komforće zhniłošiło.
Joch něnaležeła do nadobrych boraskuv, moja struj była dycky čista a vyspravena, joch něznała dłuhucny ponižajacy hład, ale žićo moji rodźiny, to była enem robota a zasej robota. Enem nědźeła naležeła do Boha a do zahałky. Přes pułdňa do kosteła a popołedňu přechadzka albo mały vylet. Ale přy pondźełku nanovo robota, ež do soboty, potym nědźeła a zasej pondźełek, a tak furtem dookoła, vesno, leto, podźim aji źima.
Franz a Liesel žili inakši. Tata od Franza mjel ani lekař choć baj aji auto a Liesel se každy dźeň vynořovała z zameckych bran a po vyučovaňu se v nich zasej stracała.
Franz ani Liesel něbyli žadne fajnidła, enem byli od mała zvyknući na iny svjet miž jo a ten muj vedle teho jejich był nic vert.
Karolina, Liesel a Franz.
Stał se z nas zvłašni trojlistek, bo Franz se do mje zahledźeł a Liesel zasej była zahledźena do Franza.
Joch čuła interes od Franza, ale joch se ho bała, a tež joch čuła žarlivość od Liesel.
V přytomnośći tych dvuch tuhnułach. Joch była małum dźedźinskum dźevuškum konfrontovanum s globalnymi napravami, kere pro mje vtedaj znamenali pravje Liesel a Franz.
Očima vidět 4:
Ale zpět k mému příběhu.
Ve škole jsem se seznámila se dvěma dětmi, které jsem do té doby znala jen z dálky. Liesel a Franz pocházeli z lepších rodin. Franzův otec byl lékař a měl v Šilheřovicích ordinaci, Liesel bydlela na zámku, její rodiče tam pracovali. V mé malé šestileté hlavě panoval kolem těch dvou velký zmatek. Právě oni se koupávali v létě, když zrovna na zámku Rothschildi a jejich hosté nebyli, v kašně s Neptunovým sousoším, právě oni patřili ke šťastlivcům, jimž jsem záviděla. Co? Přece bezstarostný život v pohodlí.
Pro šestiletou Karolinu byl přepychový zámek nedosažitelný, přestože kolem zdí zámeckého parku často chodívala za babičkou a pak denně do školy. Několikrát v životě zahlédla i opravdové panstvo, Rothschildy a jejich přátele, ale byly to odlesky velmi vzdálené země, možná pohádky.
Zámek a jeho okolí, to byl kouzelný svět, kde se nic nemuselo, svět, ve kterém se v přepychu a pohodlí zahálelo.
Nepatřila jsem k úplným chudákům, mé šaty byly vždy čisté a vyspravené, neznala jsem ponižující dlouhodobý hlad, ale život mojí rodiny, to byla práce, práce a zase práce. Jen neděle patřila Bohu a zahálce. Dopoledne kostel a odpoledne procházka nebo malý výlet. Ale v pondělí znovu práce, až do soboty, pak neděle a zase pondělí, a tak pořád dokola, jaro, léto podzim i zima.
Franz a Liesel žili jinak. Franzův otec měl jako lékař dokonce i auto a Liesel se každý den vynořovala ze zámeckých bran a po vyučování v nich zase mizela.
Franz ani Liesel nebyli nafoukaní, jen byli odmala zvyklí na jiný svět než já a ten můj vedle toho jejich vypadal méněcenně.
Karolina, Liesel a Franz.
Stal se z nás zvláštní trojlístek, protože Franz se do mě zamiloval a Liesel zase byla zamilovaná do Franze.
Cítila jsem Franzův zájem, ale bála jsem se ho, a taky jsem cítila Lieselinu žárlivost.
V přítomnosti těch dvou jsem tuhla. Byla jsem malé venkovské děvčátko konfrontované s globální samozřejmostí, kterou tehdy pro mě představovali právě Liesel a Franz.
