Listopadová noc přicházela záhy a rychle. Odpoledne trocha světla zpod mraků honících se nad krajinou, ostrý vítr a ve větru jistota ticha. Když vycházel odpoledne z tvrze, zdálo se mu, že jen tak rychle seběhne do Rohova a záhy bude zpět. Bylo mu líto brát koně do listopadové sloty, potřeboval ho šetřit. Sám sebe šetřit nehodlal.
Slezsko, zámecký park v Hradci nad MoravicíEva Tvrdá
Vracel se rozblácenou cestou, unavený, roztřesený, na těle pod halenou sáček s bylinami, které mohly pomoci. Cesta, kterou tisíckrát šel i jel, se mu ztrácela pod nohama. Listopadová tma byla temná, obličej bičovaly vlny deště, vítr skučel a hučel a profukoval oblečení. Kosti zábly. Drkotal zuby, klouzal v blátě, očima hledal záchytné body, ale nenacházel je. Jako slepec. Slepý ve svém vlastním světě. Kdesi v paměti vydoloval vrcholné léto. Světlá vzpomínka plná slunce, pole vonícího obilím, zpěvu ptáků v poledním vedru, nebe modrého a jasného. Bylo těžké uvěřit, že právě teď kráčí stejnou krajinou. Brodil se deštěm a blátem a ronil slzy zoufalství.
Jeho otec vybudoval Světlov a věřil, že staví jistotu pro svůj rod na dlouho dopředu. Malá tvrz mezi několika vesnicemi, jistota v dobách nejistých. Řádění lidí či živlů zaplavovalo krajinu od pradávna. Od dětství slýchával příběhy plné nebezpečí. Kdysi dávno kraj vyplenili Tataři. Přišli prý jako blesk z čistého nebe. Pobrali, co se dalo, povraždili obyvatele, zapálili vydrancované vesnice a zase zmizeli. Jindy přišla velká voda, nemilosrdná jako tatarský vpád. Brala a ničila, po opadnutí zanechávala krajinu vyděšenou a nahou. Velká sucha znamenala stejné nebezpečí. Pamatoval si potoky bez vody, pole rozpukaná suchem, klasy ubohé, stébla nízká, zrna drobná. A na jaře pak hlad. S hladem přicházela smrt. Dočkat se jara… Tuhá zima vyčerpávala, mírná zima nechala přemnožit hlodavce a jinou havěť. Nebezpečí číhala všude a člověk nikdy nevěděl, odkud udeří. Proto otec vybudoval Světlov. Síla světla a lidské práce. Místo nikdy nezasáhla velká voda. Za opevněním se mohli schovat lidé i zvířata před těmi, kteří přišli kořistit. Zásoby obilí, masa, zeleniny i plodů zahrady bylo kam uložit a vždycky se počítalo se zlými časy. Dvůr byl čistý a s havětí se bojovalo, stále a důsledně. Člověk nemohl zvítězit, ale dala se omezit škoda. Světlov znamenal bezpečí. Místo, které miloval, místo, kde chtěl vychovávat děti, místo, kde chtěl jednou zemřít.
Cítil, že dosáhl vrcholu kopce. Cesta se začínala mírně svažovat. Vítr nabral na síle. Opustil bezpečí úvozu, cesta pokračovala otevřenou krajinou, ale za chvíli bude mezi svými. Křikne na čeleď, otevřou bránu, vejde na dvůr, pak do světnice. Nechá spařit byliny a podá je ženě. Byla to jeho poslední naděje. Nestačilo, že bude muset prodat Světlov, doba je zlá, ještě onemocněla žena. Lomcovala jí zimnice, tělo hořelo a silně krvácela. Bál se poslat pro bylinářku, mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Modlení nepomáhalo, nic osvědčeného nezabralo, musel zkusit bylinářku. Spojil se s ní tajně, nechala mu byliny v jedné z rohovských chalup, musel se pro ně vydat sám. Nemohl nikoho vystavit nebezpečí. Byliny, nápoje a kdovíco ještě od ní v dobách těžkých brali všichni. Když těžkosti pominuly, každý rychle zapomněl a stal se zase dobrým křesťanem. K bylinářce křesťana dovedla jen největší úzkost. Jako jeho teď.
Uklouzl v blátě a upadl. Hrabal se znovu na nohy a klel. Tohle bylo zlé znamení. Vyválel se v blátě jako prašivý. Sáhl opatrně do záňadří a nahmatal sáček bylin. Byly v bezpečí.
Vydal se opatrně blátem, vichrem, tmou a úzkostí ke Světlovu.
Po chvíli vycítil kolem sebe stromy. Tvrz byla blízko. Táhla k sobě nevídanou silou, kterou si právě v tuto chvíli plně uvědomil.
Jak naloží se zbytkem života, když tohle místo musí prodat? Ubohý, vyčerpaný a promrzlý pochopil, že spokojený život v bezpečí úrodných polí je jen nedostižným snem.
