Věže chrámu svatého Víta v Praze se majestátně tyčily nad malostranskými střechami a zdálo se, že mají blízko k nebi. Marichen ale věděla, že tyhle věže mají k nebi daleko. Nádherné chrámy v Praze zely prázdnotou, sloužily jen jako turistická atrakce.
V malém bytě nad Vltavou s výhledem na Hradčany ladila Marichen malé rádio. Přivezla si ho v kufříku z Bolatic. Byla polovina sedmdesátých let a Marichen hledala zakázanou stanici. Když navštívila syna v Praze poprvé, rádio neměla. Netušila tehdy, kam až bezbožnost došla. V neděli chtěla jít na mši a vyvolala poprask.
„Maminko, to nemyslíte vážně!“ volala na ni snacha a koulela očima.
„Chodím každou neděli…,“ namítla tehdy Marichen.
„No ale tam u vás. Tady to nejde.“
„Nejde? Proč?“
„Tady se do kostela nechodí.“
„Kostely tu ale jsou.“
„To ano, ale jsou to jen památky.“
„Tak památky…“
Marichen se odmlčela a po chvilce se obrátila na svého syna: „Nedělní mše musí být. Ty nechodíš?“
Leo sklonil hlavu a neřekl nic.
„No to je pěkné,“ řekla Marichen.
Cítila se v pasti. Potřebovala jít na mši. Najednou měla pocit, že všechny kostely budou zavřené a ona zabloudí a už se nikdy nenajde. Bude se věčně potloukat klikatými uličkami Starého Města a bude marně tlouci na zamčená vrata chrámů. Nešťastně usedla na malou stoličku v předsíni. Svírala v rukou kabelku a přemýšlela. Nic ale nevymyslela. Poslušně si zula lodičky, svlékla kostelové šaty a rezignovala.
Doma snachu i syna před všemi známými pomluvila, ale to bylo vše, co mohla udělat.
Rádio vzdorovalo, Marichen ne a ne najít svoji stanici.
Syn se snachou se o čemsi dohadovali. Jejich vzrušené hlasy pronikaly do pokoje, ve kterém Marichen během návštěvy bydlela. Ve vedlejším pokoji vnuk poslouchal divokou hudbu a vnučka se snažila přidat ke kvílení, které mělo zřejmě být zpěvem.
Konečně. Marichen naladila Vatikán. Zapomněla na Prahu kolem sebe, položila malý tranzistor na skříňku, usedla do křesla a přidala se ke zpěvu věřících. Zálibně hleděla na malinké rádio. Koupila si ho v tuzexu za bony, které dostávala po svém manželovi padlém u Charkova. V hrudi se jí rozlil pocit klidu a souladu. Život jako by náhle prostoupilo světlo, které dávalo naději.
Odkudsi přicházela minulost. Zjevovala se, aby zabolela nebo obšťastnila, a zase prchala, aby za chvíli alespoň letmým dotekem zaútočila.
Nakonec všechno přece jenom dobře dopadlo, pomyslela si Marichen. Jeden syn je v Praze a daří se mu dobře, druhý v Bolaticích postavil pro svoji rodinu krásný dům… A vnuci a vnučky… A je mír.
Marichen se každou neděli modlila za to, aby její potomci nepoznali válku. Věděla, že své snaše připadá pošetilá, že vnoučata ji berou jako monstrum minulosti, ale ona se na ně nezlobila. Kdo na vlastní oči neviděl, kdo na vlastní kůži nezažil, nepochopí. Už ani Leo nechápal, Praha mu pomohla zapomenout… Je tady teplo, pohodlí a pozlátko, komu by se chtělo myslet na nepříjemnosti, když se dá tak hezky zapomínat…
Z dalekého Vatikánu zněla nedělní mše k očistě duše a Marichen zatoužila po Bolaticích, po svém místě v kostele, po známém oltáři.
Mír i modlitby tady vypadaly zbytečně a směšně. Staré haraburdí, jako ona sama.
Mše skončila. Marichen vstala z křesla a umlčela rádio. Bytem stále zněl vzrušený hovor syna a snachy a z vedlejšího pokoje se ozývala podivná hudba vnoučat.
Marichen pohlédla oknem k věžím Chrámu svatého Víta.
Chraň nás ode všeho zlého, pomyslela si a pokřižovala se.
Věže chrámu mlčely a dál se majestátně tyčily k nebi. Malostranské střechy zakrývaly hříchy, radosti, slasti i bolesti života, který se nezadržitelně valil vpřed jako Vltava, která také neznala svůj počátek ani konec, jen tekla od nepaměti naučeným korytem a neptala se proč.
Snacha svolávala všechny k obědu.
Marichen pohlédla na chrám, pak sklouzla pohledem po slavných malostranských střechách k Vltavě a ještě jednou se pokřižovala.
