Nový den byl překvapivě světlý. Napadl první sníh. Ema měla ve zvyku vstávat brzy. Tentokrát se jí však z postele nechtělo. Připadala si po svém večerním bádání jako zmlácená.
Slyšela manžela, jak se vypravuje do práce, a nebyla schopná donutit se, aby vstala taky. Když za ním zapadly venkovní dveře, zachumlala se hlouběji do pokrývek a ještě si na chvíli zdřímla. Mohla si to dnes dovolit. Nečekaně jí odpadla první hodina, byla přeložena na odpoledne, a tak mohla do práce odejít později.
Vypravovala se velmi pomalu. Pila kávu, přikusovala pečivo a pozorovala z okna kuchyně zahradu pokrytou prvním sněhem.
Větve stromů působily něžně a křehce. Jako nevěstin závoj. Na jabloni se červenala jablka, která Ema na podzim nechala na stromě jako dekoraci. Až teď však, teprve po dvou měsících, na prvním sněhu, dekorace náležitě vynikla.
Ema svou zahradu milovala. Kus prostoru uspořádaného jen podle ní. Život mu vdechla ona sama a ona sama se starala o jeho udržení. Předjarní krokusy, jarní tulipány a narcisy, zlatice, později pak bohatě kvetoucí jemně růžové vajgélie a ještě později temně rudé pivoňky. Začátek léta, to byl velký záhon modře kvetoucích levandulí a nádoby s letničkami, vrcholné léto pak zářilo třapatkami a liliemi. Když vykvetly astry a jiřiny, věděla, že končí prázdniny a s jejich koncem pro ni začínají znovu všední dny. Podzim její zahradu prozářil všemi barvami, teskně a melancholicky. Stesk a zádumčivost své podzimní zahrady však milovala nejvíc. Nasycena létem upadala zahrada a s ní i Ema do šedého beztvarého období, z něhož zahradu i Emu vysvobodil první sníh. Jako dnes. Ticho a něha, křehká nevinnost.
Emin pohled sklouzl na parapet, k vánočnímu kaktusu. Vzrušeně vstala od stolu a přistoupila k oknu. Ne, nemýlila se. Na zelených dužnatých listech vyrašily pupeny květů.
Znovu pohlédla do zahrady.
Že by změna?
Náhle si uvědomila, že dnes nemá volno. Pohlédla na hodiny na zdi a zděsila se.
Přestože dnes mohla odejít později, opouštěla nakonec dům v daleko větším spěchu a zmatku než obvykle.
Její myšlenky cestou do školy těkaly od radosti z pupenů a prvního sněhu k neznámé ženě, která ji sužovala.
Zastavila se v malém pekařství pro svačinu. Ranní štěbetání a úsměvy, vůně kávy. Pohodový ženský svět. Ema si uvědomovala, že před několika měsíci podezřívala z psaní dopisů i ženy, které tady prodávaly voňavé čerstvé pečivo. Hledala v jejich pohledech záblesky závisti a nenávisti, pečlivě prověřovala jejich pekařský svět. Teď měla pocit, že se za své tehdejší myšlenky stydí. Už si byla naprosto jista tím, že v pekařství se zlo namířené proti ní nezrodilo. Nebylo tady po něm ani stopy.
Zaplatila za sáček loupáků a s nezvykle silným pocitem vnitřní jistoty se vydala do školy.
Do budovy školy vstoupila o přestávce. Bylo jí to nepříjemné, protože na sobě cítila závistivé pohledy kolegyň i žáků. Měla stihnout přijít před zvoněním. Nerada upozorňovala na jakékoliv své výhody. No, stalo se.
Když v kabinetě pohlédla do diáře, zděsila se. Na všechno, co měla na dnešek naplánováno, zapomněla. Příliš myslela na totožnost neznámé ženy, jenže svět se kvůli tomu nezastavil. Hodina přesunutá z rána na odpoledne značně prodloužila její pobyt na pracovišti. Nákup s manželem, na kterém se domluvila už dávno, jen tak tak stihne. Poběží ze školy rovnou do manželovy ordinace, pak nákup a večer každoroční adventní posezení s přítelkyněmi.
Ema zaraženě hleděla do diáře. Jak mohla na vše zapomenout?
To ta neznámá žena, má obrovskou sílu.
Nabourala se jí do života a možná ho brzy celý nadobro zničí.
Zvonění na hodinu Emu neúprosně vtáhlo do reality.
To bylo na práci učitelky nejlepší. Se zvoněním se dalo zapomenout na vše kolem. Děti nedovolily únik. Učitelova mysl jim musela být naprosto oddána. A když člověk absolvoval celou šňůru hodin, problémy už většinou vypadaly jinak.
S anonymními dopisy však nastala změna. Znechucení a teď už i strach zůstávaly stále stejné. Žádná hodina ani žádná šňůra hodin nedokázaly zajistit odstup a klidnější pohled. Anonymní dopisy dokázaly jen bobtnat. V jakýchkoliv podmínkách.
Ema se od pisatelky anonymních dopisů nedokázala odpoutat. Nejtíživější byl dnes pocit, že ji zná. Že ví, o koho jde, jen si něco podstatného nedokáže vybavit a to jí brání v konečném poznání. Něco nevnímá tak, jak by měla.
Během dopoledne studovala bedlivě chování svých dvou žákyň. Jednu z nich Ema dost dlouho podezřívala přímo z autorství dopisů, druhou sledovala proto, že se jí jako podezřelá jevila její matka. Samozřejmě v tom nebyla ani trocha logiky, jen pocity, jakýsi vzájemný nesoulad. Zlé pohledy, kousavé poznámky, malé podvůdky, drobné konflikty.
Po důkladném večerním studiu dopisů si však Ema uvědomovala, že musí jít o víc než o antipatii.
Školačka by asi poslala jeden dopis, mohlo by jich být i víc, ale psát pravidelně a rafinovaně celý rok, to by zřejmě nedokázala.
A rozzlobená matka? Ema nebyla jedinou kantorkou na škole, s níž tato žena bojovala.
Učit děti bylo stále obtížnější. Ani ne tak kvůli dětem samotným jako kvůli podmínkám, které je obklopovaly. Výkon, výkon, výkon, to jediné děti odmala slyšely. I jejich hry se soustřeďovaly na výkon. Internetové sociální sítě a počítačové hry velely jen jedno: sbírej body. Víc přátel na síti, víc mrtvých v počítačových soubojích, víc nasbíraných nálepek v supermarketu, víc, víc, víc čehokoliv. A k tomu ambiciózní rodiče. Většina rodičů nátlak na dítě vytvářela doma, někteří šli ale dál, vytvářeli nátlak na učitele. Stačil občas jeden takový rodič a bylo na všech stranách veselo. Všechno, co kazilo hru na body, muselo být odstraněno. Kdykoliv dítě nebylo dost dobře hodnoceno, nastal boj. Hádky, usvědčování, stížnosti. Jako tahle matka.
Co když dopisy dostávají i ostatní učitelé?
A tají je stejně jako Ema.
Tady někde končí realita a začíná paranoia.
Ema cítila, že se pohybuje na hranici. Roztřídit fakta a bludy bude zřejmě stále těžší. Časem začne podezřívat víc a víc lidí. Všechno kolem sebe začne hodnotit jen pod zorným úhlem anonymních dopisů. Svět kolem ní se scvrkne. Z rozumné a vyrovnané ženy se stane uzlíček nervů, který bouřlivě zareaguje na každý sebemenší podnět.
Ta představa Emu vyděsila. Jak se den chýlil k poledni, pomalu si začínala připouštět, že je v pasti a že neví kudy kam. A že se bude muset někomu svěřit.
Kdo to asi bude?
(pokračování za týden)
