Léto vonělo borovicemi a dálkou. Elza seděla na lavičce ve stínu borovic a upřeně hleděla před sebe. „Tak už je s vámi,“ zašeptala a napřímila se.
Ivo Tvrdý
Vlastně to byl jen pokus o napřímení se. Život ji pokřivil, bolavé nohy a záda už narovnat nedokázala. Seděla tiše na lavičce na Lesním hřbitově v Halbe a vnímala, že ona sama ještě dýchá, vnímá bolest, žije. Možná už by měla také umřít, ale ještě se jí nechtělo setkat se tam nahoře s Gerdem, Karlem, Rudim a s Leni.
Dvacet tisíc mrtvých vojáků dalo lesu hluché stíny a pocit viny, která nemůže být nikdy vykoupena, jen odpuštěna. Dá se ale válka odpustit?
Elza zavřela oči. Zpod víček vytekly slzy. Překvapilo ji to, myslela si, že už žádné nemá. Její vrásčitá tvář byla pohublá, šedé vlasy řídké, ruce měla zkroucené revmatismem a nohy hubené. Život z ní vysál, co se dalo. Zůstala sama a přitom mohla mít všechno, co člověk v životě má mít: rodinu, děti, domov, vnoučata a před smrtí pocit, že udělala to, co měla.
Mezi borovicemi se protáhl závan větru a pohladil Elzu po tváři. Leni už má klid…
Leni, Leni…
Elza chodívala na Lesní hřbitov v Halbe hledat klid už desítky let. Vlakem z Berlína cesta netrvala dlouho, vesnice byla malá a hřbitov nabízel cosi, co jinde najít nedokázala. Jako by v něm našla domov, místo, kam za ní nemohl skutečný život, místo, které ji donutilo nechat před bránou skutečný svět a vstoupit sem nahá. Nahá a čistá.
První frontová obálka se smrtí k ní přišla v zimě roku tisíc devět set čtyřicet tři. Karel, její nejstarší syn, padl hrdinnou smrtí při prolomení blokády Leningradu. Druhá obálka přišla po roce a půl, bylo v ní oznámení, že je z ní vdova – Gerd zemřel v jakémsi lazaretu, když byl zraněn při útoků Rusů na Minsk. A tady, na Lesním hřbitově v Halbe, leží mezi dvaceti tisíci mrtvými její nejmladší dítě, Rudi, pár dnů před koncem války padl někde tady, bylo mu osmnáct…
Na konci války Elza doufala, že se aspoň Rudi vrátí. Možná umřel právě ve chvíli, kdy do Kobeřic vjeli Rusové. Většina lidí před frontou utekla, ona se s Leni schovala do sklepa. Tolik věřila vlastnímu domu, tolik věřila… Byla hloupá, nezodpovědná a slabá. Nedokázala ochránit své poslední dítě. Leni bylo dvacet a měla se vdávat, čekala, až se Bert vrátí z války…
„Vot, eto vajná,“ pamatovala si slova zvířat, která je vytáhla ze sklepa a s šíleným smíchem je znásilňovala.
Leni křičela, volala ji, Elza jí ale nemohla pomoct. Její tělo trpělo dvakrát – jednou za sebe a daleko víc za Leni. Krutosti, kterým byla vystavena, řezaly do srdce jako žhavá pila.
„Leni, Leni…,“ lkala.
A oni se smáli. Čím víc Leni křičela a čím víc Elza plakala, tím víc se oni smáli.
V jedné chvíli Elza omdlela. Když se probrala, byl dům prázdný a tichý. Roztřískaný nábytek a rozbitá okna ji neděsily. Odplazila se z chodby do kuchyně a tam v krvi našla Leni. Myslela si, že je nadobro mrtvá, ale pak zjistila, že dýchá.
Ležely tam na podlaze obě celý den, než je vyděšení sousedé našli.
Ještě dlouhé týdny jí v hlavě zněla věta: „Vot, eto vajná.“ Až za několik měsíců se dozvěděla, co znamená. To je válka. To je válka. Hrubost, špína, násilí, krutost. Všichni její muži byli ve válce, všichni její muži, Gerd, Karel i Rudi…
Leni po znásilnění ochrnula a Elza toužila vyvraždit všechny muže světa.
V létě přišlo oznámení, že Rudi padl u Berlína.
Chtěla umřít, jenže nemohla. Nemohla si sáhnout na život, Leni se o sebe nedokázala postarat.
A pak se vrátil z války Otto, Elzin bratr. Všichni si mysleli, že je už od roku čtyřicet dva mrtvý. Jenže přežil, padl do zajetí a poslední roky války strávil v zajateckém táboře na Sibiři. Jeho žena se mezitím podruhé vdala a jeho děti říkaly táto jinému muži. Vyhublý, bledý, roztěkaný a nervózní Otto zůstal s Elzou. Přihlásili se i s Leni do odsunu. Proč v Kobeřicích zůstávat? K čemu byla minulost? Jen k lítosti, slzám a výčitkám.
Usadili se v Berlíně a snažili se vést život. Docela se jim to dařilo. Až na noční můry, noční křik, zrychlený dech, splašená srdce a zástavy dechu. Nevzpomínali. Žili přítomností. Bez ideálů, bez touhy po změně, jen s každodenními díky za klid, který jim byl dopřáván.
Teď je Leni mrtvá. Už nebude v noci křičet hrůzou ze snů, už nebude bezmocně sedět, mlčet a dívat se nikam, její vášnivě smutné oči se zavřely navždy. Už je s Gerdem, Karlem a Rudim.
Elze se tolikrát chtělo zemřít… Teď, když už by mohla, se jí nechce… Seděla na lavičce na Lesním hřbitově v Halbe, nechávala se laskat letním vánkem a vdechovala vůni borovic. Bolela ji záda, cítila všechny klouby v těle, ale ta bolest byla příjemná. Tělo se připomínalo, že ještě žije.
Elza se ztěžka zvedla z lavičky a zamířila k vlaku.
Ze stínů borovic za ní hleděli její mrtví.
Brzy zase budou všichni spolu…
