Pandořina skříňka (7)

Ani návrat Tonyho a koleje každodennosti nedokázaly odvrátit Agátiny myšlenky od dopisu, který našla mezi matčinými věcmi.

Stále se k němu vracela a přemýšlela nad ním. Kdesi hodně hluboko v sobě věděla, že si ho vykládá správně, rozumová část jejího já ji ale přesvědčovala, že věřit pocitům a chimérám je cesta do pekel.

Nakonec se rozhodla kontaktovat Alžbětu. Chtěla slyšet její vysvětlení a pak… Co pak? Její věčná snaha zavděčit se své matce se nedala lépe vysvětlit: je nechtěné dítě.

Agáta se na Alžbětu těšila. Alžběta ji uvedla do parádního pokoje, nabídla jí čaj a sušenky a byla jako vždy velmi milá. Když jí Agáta podala dopis, který kdysi dávno napsala, její hlava se nepatrně roztřásla rozrušením. Ruce pokroucené revmatismem držely list zažloutlého papíru opatrně, jako by se měl každou chvíli rozpadnout, a světle modré oči působily za skly brýlí nevěřícně.

Když dočetla, složila dopis do původního tvaru a položila ho před sebe na bílý vyšívaný ubrus, který pokrýval starožitný stůl, u něhož s Agátou seděla.

„Ano,“ řekla pomalu. „Ten dopis jsem opravdu psala.“

„Proč jsem ho měla najít?“

„Já myslím, Agátko, že je to náhoda. Tvé mamince nešlo o to, abys ho našla.“

„Ale vždyť jsi ji znala. Nenašla jsem v bytě nic starého, všechno vyhodila. Kromě toho dopisu.“

„Jsi příliš rozrušená její smrtí. V takové situaci nelze uvažovat racionálně.“

„Dobře. Neměla jsem ho najít. Ale našla. O čem tam píšeš?“

Alžběta sledovala svůj ukazováček, jak opisuje vyšívaný květ na ubruse, a mlčela.

„Alžběto,“ řekla naléhavě Agáta, „nemám žádné příbuzné, kdo mi to vysvětlí, když to neuděláš ty?“

„Člověk nemusí úplně všechno vědět. Víš, kam by se propadla tvoje mysl, kdybys chtěla pochopit úplně všechno, co v sobě máš?“

„Ale já se nechci dohadovat. Víš, co mě napadlo? Co mě pronásleduje? Že můj otec je někdo úplně jiný, neznámý. Co když to tak je?“

„Ne, tvým otcem je Helmut Kocur, tím si můžeš být naprosto jistá.“

„Chtěla mě dát pryč?“

„Agáto!“

„Takže chtěla. Chtěla jít na potrat, proto nic neřekla svému manželovi. Pěkně v tichosti, aby se nikdo nic nedozvěděl a ona se mohla dál věnovat kariéře.“

„Jsi zlá.“

„Ty bys nebyla? Nic nevím, musím se jen dohadovat. Jak mám pochopit, že mě chtěla dát pryč? Víš, v tu chvíli, kdy jsem si to přečetla, tak jsem hned věděla, že je to pravda. Nechtěla mě. Pokazila jsem jí kariéru, zkazila jsem jí život. Co si pamatuju, tak jsem chtěla, aby mě měla ráda, ale to prostě nešlo. Já vlastně pořád cítím, že mě nechtěla…“

Alžběta semkla své rty do úzké čárky.

„Problémy tvé matky byly složitější, než se ti teď zdá.“

„Složitější? Co je složité na tom mít dítě?“

„Agáto, brzdi, nevíš, co ti jednou řeknou tvoje vlastní děti.“

„To není fér.“

„Možná. Já nevím, jestli máš právo…“

„Poznat pravdu o svých rodičích? Děláš si legraci? Vždyť to byli moji rodiče.“

„Právě. Byli to tví rodiče.“

„Alžběto, o Velikonocích jsem si uvědomila, že rodiče se mnou celý život manipulovali. Nikdy jsem nepoznala polovinu své rodiny! Co je to za zrůdnost utajovat děcku vlastní babičku, bratrance, tety… Vždyť jediná teta, kterou jsem kdy měla, jsi ty. A vůbec nejsi příbuzná. Prasklo to, Alžběto, všechno prasklo a já se v tom nechci utopit. Pomoz mi.“

„Jsi rozrušená, Agáto, smrt matky je těžký zásah…“

„Alžběto, nejsem tvoje pacientka. Vysvětli mi ten dopis. Prosím.“

Alžběta sepnula ruce, opřela se lokty o stůl a pronikavě se zahleděla před sebe. Její stáří v tom okamžiku bylo pryč.

„Nevím, kde začít,“ řekla pevně. „Možná tím, že jsme s Alenou byly nerozlučné přítelkyně. Dodnes nevím, co nás spojovalo. Alena byla vždy bystrá a racionální, někdy až cynická, já jsem emotivní, hloubavá a možná až příliš ustupuji. Snad jsme si po celý život navzájem dávaly to, co té druhé chybělo, snad. Každopádně jsme se před maturitou shodly v tom, že chceme z Prahy. Chtěly jsme obě studovat vysoké školy a být z dosahu svých rodin. Vybraly jsme si Olomouc. Bylo to dost daleko na to, abychom mohly bydlet mimo domov. Začaly jsme obě studovat medicínu.“

„Moje matka studovala medicínu? To nemyslíš vážně!“

„Počkej. Studium nebylo jednoduché. Medicína je těžká, spoustu věcí do hlavy musíš dostat, ať chceš, nebo ne. Aleně se studium nelíbilo. Trápila se. Já jsem vždycky chtěla být psychiatr a věděla jsem, že medicína je nutný start. Je to už víc než padesát let… Ale abych se vrátila ke tvé matce. Studium ji nebavilo. Pochopila, že udělala chybu a přemýšlela, co dál. V té době objevila tvého otce.“

„Objevila?“

„Helmut studoval na kněze.“

„Alžběto, to nemyslíš vážně. Moje matka na medicíně a můj otec jako kněz?“

„Helmut studoval na kněze,“ zopakovala Alžběta. „Bylo to v padesátých letech dost zvláštní, ale Helmut pocházel z věřící rodiny a byl pod silným vlivem své matky.“

„Mojí babičky?“ vyhrkla Agáta. „Jaká byla?“

„Tvoje babička? Nevím, nikdy jsem se s ní nesetkala.“

„Já asi taky ne.“

„Když jsi byla hodně malá, s babičkou jsi párkrát byla.“

„Vážně?“

„Když ses narodila, přijela se na tebe z toho svého venkova podívat.“

„To mi vlastně máma řekla. To mi přivezla ten zlatý řetízek s křížkem, že?“

„No právě. Víš, Agáto, to se dnes všechno tak špatně vysvětluje…“

„Zkus to, Alžběto, prosím!“

Alžběta se odmlčela. Stáří se k ní znovu vrátilo.

„Kde jsme přestaly?“

„Že táta studoval na kněze.“

„Ano. Takže Helmut studoval na kněze. Víš, tvůj otec byl velmi přitažlivý muž. Vysoký, tmavovlasý, skromný a přitom něčím silný. Alenu napadlo, že by bylo vtipné, kdyby ho svedla.“

„Svedla?“

„Promiň, ale chtěla jsi…“

Agáta lapala po dechu. Opravdu chce, aby Alžběta pokračovala?

„Před pár dny jsem našla fotku svého otce,“ řekla po chvíli nahlas. „Ta fotka je z roku 1944 a otec na ní vypadá jako malý henleinovec. Teď se dozvídám, že studoval na kněze a k tomu ho chtěla moje matka svádět. Je to jak příběh z jiného filmu.“

„Taková byla doba, Agáto.“

„Pokračuj, prosím.“

„Takže ho Alena začala vyhledávat. Bylo to docela složité, protože seminaristé neměli tak volný život jako běžní studenti, ale Alena byla vynalézavá.“

„Myslíš, že byla zamilovaná?“

„Asi ano, Agáto. Jinak by to zřejmě nedělala. Jenže netušila, co všechno spouští. Být knězem bylo tehdy k smíchu. Mladí lidé chtěli měnit svět. Věda, politika a technika měly vyřešit veškeré problémy lidstva a my jsme tomu podléhali. Mladý člověk většinou snadno podlehne duchu doby. Nemá zkušenosti, není vzdělaný, nevidí souvislosti. Alena prostě věřila, že svést kněze je správné. Nemohla vědět, co všechno tím dá do pohybu.“

Pokojem se na chvíli rozhostilo ticho. Ale jen na chvíli. Alžběta brzy ticho opět prolomila.

„Helmut se do Aleny vášnivě zamiloval. Opustil kvůli ní seminář a opustil kvůli ní všechno, v čem vyrůstal a co ho utvořilo. Myslím si, že Alena se síly jeho citů lekla. Vždy byla velmi racionální a v Helmutovi bylo něco temného, něco, čemu rozuměl jen on sám.  Alena mu chtěla uniknout. Nechala studií medicíny, vrátila se do Prahy a vystudovala ekonomii. Helmut se dal na studia němčiny. Mluvil perfektně německy, celá jeho rodina mluvila německy, takže to nebyl problém, později pracoval jako tlumočník. Ale to už znáš. Tví rodiče se nakonec vzali. Alena poznala Helmutovu rodinu až po svatbě a zděsila se. Jeho otec bojoval s wehrmachtem v Rusku, později padl kdesi ve Francii, jeho matka byla sedřená venkovská žena, která nenáviděla socialismus a ani neuměla pořádně česky. Ti lidé, to byl obrovský problém, Agáto. Helmut nakonec přistoupil na to, že se jich zřekne. Rozhodl se žít s Alenou, žít v Praze, zvolil si to, kvůli Aleně. Ona jen chtěla, aby přijal její pravidla. Nediv se, že si neuměla poradit se svým těhotenství, toho, co ji v těch letech pronásledovalo, bylo hodně…“

„Já jsem si vždycky myslela, že manželství mých rodičů je tak suchopárně nudné…“

„Bylo velmi složité, Agáto. Velmi.“

Agáta cítila, že už nechce nic slyšet.

Když se s Alžbětou rozloučila a zapadly za ní dveře jejího bytu, zapochybovala o sobě.

Neměla jsem radši nechat všechno spát?