Cesta do Slezska zasáhla Agátu daleko silněji, než čekala. Srdečnost, s jakou byla uvítána, jí otřásla. Vůbec ji neznali. Vůbec nic o ní nevěděli. Byla ale Helmutova dcera. Byla jejich.
Vadilo jí to?
Zažívala podivné pocity. Už dlouho si uvědomovala, že krev není voda. Ale tohle?
Svět, v němž ještě fungují city. Svět, v němž ještě existují vztahy a pouta. A všichni mají rodinná alba s fotografiemi mužů v nesprávných uniformách, žen s utrápeným výrazem ve tvářích a dětí s bílými podkolenkami.
Moje rodina?
Tony se vrátil z Dubaje ve výborné náladě. Vůně benzínu, rychlost drahých aut, obchodní kontakty a nadějné perspektivy. Tony hodně cestoval. Musel držet krok se světem značky, kterou prodával. Musel stačit vývoji. Pokud Tony stíhal, bylo jim všem dobře. Pokud pokulhával, býval nevrlý a vybuchoval na každém kroku. Teď vypadal spokojeně. Obchody zřejmě šly, Agáta znovu chodila do penzionu, z bytu zmizely knihy o Slezsku a Němcích, stará krabice s fotografiemi se opět ocitla zamčená ve skříni. Svět Tonyho se vrátil do starých kolejí.
Agátin svět však bobtnal neklidem.
„Co kdybychom se zajeli podívat na naši chalupu?“ navrhla po Tonyho návratu Agáta.
„Vždyť žádnou nemáme.“
„Myslím na tu, co jsme měli. Zajímalo by mě, jak teď vypadá.“
„Co tě to popadlo?“
„Nevím. Myslíš, že se hodně změnila?“
Tonymu se Agátiny myšlenky nelíbily. Cítila to. Vznikala kolem něj vlna nevole.
„Jeď sama, jestli chceš. Já na to nemám čas,“ odbyl ji.
„Asi tam zajedu. Fakt bych to tam chtěla vidět.“
Stojí ještě jejich bývalá chalupa?
Nebo ji noví majitelé zbořili?
V domě po babičce jsem strávila jen pár hodin.
Nic jsem si nenafotila.
Chovala jsem se jako omámená a teď všechno vypadá jen jako sen.
Chtěla s Tonym jet na jejich bývalou chalupu. Určitě se taky změnila. Mluvili by o změnách všeobecně a Agátě by se možná ulevilo.
Uvažuju jako psychoterapeut.
Blázním.
Nebo se pokouším o racionalizaci?
Chci jen vidět místo, kde mi bývalo dobře, hodně dobře. To je naprosto přirozená touha. Obzvlášť v mé situaci.
A zase ta psychoterapie…
Ráno Tony s radostí odjel do práce a Agáta se vypravila na naordinovaný výlet. Těšila se. Modrá obloha, zářící slunce a červencová bezstarostnost jako by jí otvíraly nové světy. Nebyla zavřená v ponurých prostorách knihovny a nebyla upoutaná k penzionu ani k rodině. Jen tak si jela na začátku léta na výlet. Udělala to už někdy? Vždycky na ni někde číhala nějaká povinnost. Teď neměla žádnou.
Možná nastal čas na povinnosti k sobě.
Cesta do malé vesničky v České Kanadě netrvala dlouho. Silnice se od doby, kdy na chalupu týden co týden jezdívali, změnily. Byly širší, přehlednější, v některých oblastech dokonce vznikly nové úseky pro jízdu vyšší rychlostí.
I Česká Kanada se změnila. Cykloturistika, turistika, penziony…
Když Agáta vjela do vesničky, v níž mívali chalupu, znejistěla. Všechno bylo tak jiné. Opravenější, novější, udržovanější a taky lidnatější.
Když dojela k místu, kde stávala jejich chalupa, nemohla uvěřit svým očím. Místo jejich malého domečku uviděla obrovský venkovský dům.
Svět se změnil.
Naprosto.
A dělá si ze mě legraci.
Dům v Darkovicích je pryč a pryč je i naše malá chalupa.
Co jsem čekala, že objevím?
Staré vzpomínky?
Vesnice působila udržovaně a obydleně. Cosi se z ní ale vytratilo. Zmizelo z ní cosi tajemného a romantického, cosi, co rozšlapali svým trackovými botami turisti, cosi, co rozjezdili na svých dlouhých výkonnostních tratích cyklisti, cosi, co pohltily bazény v zahradách…
Agáta odjela z vesnice a vyjela k hradu, který býval starou zříceninou utopenou v hlubokých pohraničních lesích. Našla ho opravený a prolezlý turisty a atrakcemi.
Napadlo ji, že Tony prodal chalupu včas. Tohle už není ráj, tohle je disneyland, kde se kupčí s volným časem a s přírodou. Divoké ticho, které tady kdysi nacházela, bylo pryč. Navždy. Zabydlel se tady turismus, důležitý zdroj novodobé obživy.
Agáta rozpačitě sjela do Slavonic. Malé renesanční náměstí vypadalo, jak si ho pamatovala. Protáhla se několika obchůdky, najedla se, vypila kávu a zatoužila zmizet.
Kdysi jsem tady byla šťastná.
Kdysi se mi tady všechno líbilo.
Připadalo jí, že je to jen pár let, co prodali chalupu. Změny, které tady cítila, ji ale usvědčovaly ze špatné paměti. Žili tady v jiném věku a ten je nenávratně pryč.
Když se vracela zpět do Prahy, napadlo ji, že jednou takhle zmizí úplně všechno. I Slezsko, které právě objevila. Bratranci a sestřenice umřou a jejich děti už nebudou o Helmutovi a jeho dceři vědět vůbec nic.
Zatoužila uchopit současnost a zakonzervovat ji.
Proboha.
Agáta zprudka zastavila u okraje silnice. Rozbušilo se jí srdce.
Dokument.
Mohla bych o tom natočit dokument.
Tupě zírala do lesa před sebou.
Vždyť je to blbost.
Koho to zajímá?
Zajímá to mě.
Agáta pocítila vlnu touhy. Viděla v duchu před sebou obličej staré sousedky a slyšela z jejích úst slova o své babičce, pak střih, obličej její dcery a historka s balíkem… Vojenský kabát v muzeu…. Dědův dopis domů… Otcovi bratranci a sestřenice…
„My jsme se vždycky tak těšili, jak pro nás Helmut přijede k vlaku, a pak jsme jeli na tom voze a vykládali a vykládali…“
„Helmut říkal, že jsi podobná na tetu Agnes…“
„Helmut…“
Agáta zařadila rychlost a znovu se rozjela.
Na tohle musím zapomenout.
Tohle Tony nikdy nedovolí.
A nemám peníze.
A taky to už po těch letech určitě neumím.
Agáta pořádně šlápla na plyn.
Myslela si, že svým myšlenkám ujede.
Tak rychlé její auto ale nebylo.
