Agáta vztekle naklepávala hovězí plátky. Snažila se zaplašit sebelítost, ale vůbec jí to nešlo. Sebelítost se jí uhnízdila v hlavě, v hrudi, v nohách i v rukou. Ochromila ji.
Cosi se v Agátě ochromení vzpíralo, ale to cosi bylo maličké, slaboučké a ubohé. Sebelítost byla daleko silnější.
Agátě vadilo, že nikdo, ale opravdu nikdo, nepřipustil, že by se mohla trápit. Nic se přece nestalo, no, propustili ji z práce, ale má přece Tonyho, který vydělává dost a dost, má penzion, kde už pracuje roky… Prostě pro nikoho se nic neděje.
Agátin vztek rozklepal hovězí plátky v rekordním čase.
Tony vzal Agátino propuštění z práce jako další provozní záležitost. Zaměstnal ji na celý úvazek v penzionu.
„Stejně tam věčně jsi,“ okomentoval celou záležitost a víc se o ni nezajímal.
Pro něj se vůbec nic nezměnilo. Agáta měla jako dobře sloužící stroj fungovat dál.
Dětem bylo Agáty líto, ale pro žádné z nich se také nic nezměnilo.
Trápila se jen Agáta. Práce, kterou měla ráda a kterou vykonávala s přestávkou mateřské dovolené s malou Bety téměř dvacet let, náhle skončila. Do knihovny se už dostane jen jako čtenářka.
Hovězí plátky působily šťavnatě. Agáta je rozložila po pracovní desce a začala je pokládat kousky cibule, špeku a uzenin.
V knihovně zapůsobilo Agátino propouštění jako studená sprcha. Dokonce i Dana se zdržela poznámek. Agáta se snažila usmívat se a nepropadat hořkosti, smutku a zoufalství, které cítila. Opakovala si stále dokola, že život přináší daleko horší situace, než je tato, přesto se nemohla zbavit dramatického pocitu, že přišla o všechno.
Děti odrostly, Tony podnikal. Ve světě nejistot a zmatků zmizela z Agátina života velmi důležitá opora. Agátina existence byla násilně vykořeněna, kontinuita byla přerušena. Už nebudou tichá rána s kávou a počítačem, už nebudou přehledy, katalogy, systémy, už nebudou kolegyně, dlouhé oprýskané chodby, radosti z malých vítězství, malý vlastní příjem.
Agáta se jako osobnost rozplynula. Proto teď připravovala pracný oběd. Jako vždy, když jí bylo úzko, pracovala. Jakákoliv práce byla lepší než myšlenky. Složitý oběd lepší než prázdno, které v sobě a hlavně kolem sebe cítila.
Těsně potom, co jí vedoucí oznámila ukončení pracovního poměru, se potřebovala někomu svěřit. Tony to být nemohl.
„No, to se dá pochopit,“ řekl, když mu oznámila, že s ní knihovna skončila. „To je jediné možné řešení. Udělal bych to stejně.“
Pitomé racionální důvody. Přehledné, jasné a pochopitelné. Proč ale cosi uvnitř nechce a nechce racionální důvody přijmout a řve bolestí?
Aby racionální důvody lépe přijala, chtěla se věnovat penzionu. Jenže to nešlo. Pokaždé když na penzion pomyslela, ozvala se v ní obrovská bolest. Penzion, o kterém si myslela, že ho má ráda, se měl stát náhražkou knihovny. Agáta si uvědomovala, že knihovnu jí nemůže nahradit nic. Vůbec nic. Svět byznysu byl báječný, pokud ho nemusela mít napořád. Zatím to byl doplněk a taky soupeř, někdy přívětivý, někdy zákeřný. Teď se měl ale stát vším a to Agátu děsilo.
Zavolala přítelkyni Mirce a domluvila si s ní schůzku.
Agáta měla dvě blízké přítelkyně. Seznámily se na gymnáziu. Mirka byla excentrická a rázná, Anina opatrná a silná, Agáta se pohybovala mezi nimi a nevěděla, ke které má blíž.
Anina po maturitě zamířila na pedagogickou fakultu. Dnes žila na venkově, byla ředitelkou školy, její muž podnikal jako opravář aut. Anina měla dva dospělé syny, dům, zahradu a svou školu.
Mirka s Agátou skončily obě na dokumentaristice. Prožily spolu báječná vysokoškolská léta a to je navždy spojilo. Mirka brzy po absolvování zjistila, že dokument je pro ni příliš velký závazek. Hledala něco mrštnějšího, v socializmu to ale nedokázala najít. Naštěstí v devadesátých letech vznikl svět reklamních agentur a píárových oddělení, pro nějž zřejmě byla Mirka stvořena. Pohybovala se v něm jako ryba ve vodě. Úspěšná, finančně zajištěná, spokojená. Profesní spokojenost se ale nesloučila s Mirčiným soukromím. Mirka měla dceru, kterou vychovávala sama, protože se s manželem hned na počátku devadesátých let rozvedla. Agáta věděla, že Mirka dává přednost krátkodobým dynamickým vztahům. Agátu to nepohoršovalo. Připadalo jí, že k Mirce to prostě patří.
Hovězí plátky, srolované, naskládané do hrnce a bublající, začaly vonět. Agáta uklízela kuchyň a chtěla spolu s kousky potravin, zbytky mastnoty a lepkavými skvrnami spláchnout i cosi lepkavého v sobě.
Odpoledne s Mirkou se nevydařilo a Agáta nevěděla proč.
„Je to překvapivé, ale to v pohodě zvládneš,“ řekla Mirka v reakci na Agátino ublížené líčení ztráty práce, pak si zapálila cigaretu a prudce vyfoukla kouř. „Jsou horší věci.“
„Já vím,“ řekla Agáta a cítila rozladění. Chtěla toho Mirce tolik říct! O své matce, o svém otci, o Tonym, o pocitu beznaděje.
Mirka neklidně kouřila, těkala očima po kavárně a vůbec Agátu nevnímala.
Jak je to možné?
Agáta všechny svoje pocity spolkla a tvářila se, že vlastně o nic nejde.
Tohle přece není přátelství.
Agáta potřebovala utěšit, Mirka ji ale utěšovat nehodlala.
Řekla pár vět, ale zněly jen jako fráze.
Agáta si u stolku s kávou vzpomněla na spoustu Mirčiných osobních havárií, na všechny večery strávené s vínem v její malé kuchyni, na hodiny a hodiny rozborů Mirčiných stavů, pocitů a možností.
Agáta se cítila podvedená.
Ona sama má teď opravdový problém a neví, jak ho překonat.
To zvládneš.
Chce to odstup.
Za pár týdnů se s tím vyrovnáš.
Mysli na něco jiného.
To bude zase dobré.
Pitomé řeči, nic víc.
Proč ji Mirka odbyla frázemi?
Prázdný byt voněl obědem. Agáta si rozložila žehlení. Zapnula rádio, několikrát změnila stanici a pak ho vypnula.
Já prostě musím s někým mluvit.
Agáta si prudce uvědomila, že je sama. Na celém světě úplně sama.
Přece ze mě nebude panička, co potřebuje cvokaře.
Co se to se mnou děje?
Vonící oběd ani kupky vyžehleného prádla pocit samoty nezahnaly.
Musí za Aninou. Co nejdřív.
Může ji ale otravovat právě teď, v červnu, kdy má nejvíc práce?
Ještě to zkusím vydržet.
