Ráno se cítila mizerně. Vstala první. Nachystala pro všechny snídani, sama se nasnídala a vyrazila do práce.
Tony ráno spal ve své posteli. Agáta se v noci ani nevzbudila, když Tony přišel, takže nakonec byl její spánek asi přece jenom hluboký. Když se ale ráno rozezněl budík na jejím mobilu, necítila se tak. Vstávala rozlámaná a otrávená. Před zrcadlem v koupelně si uvědomila, že si místo svěřování se Tonymu měla radši umýt vlasy. Tony nebyl dobrý terapeut, umytí vlasů by jí prospělo víc.
Obloha nad Prahou byla od večera stále zatažená. Když po nekonečně dlouhé zimě přišlo pár prosluněných dní, uvěřila Agáta, že konečně je tady jaro. Dnes se však zdálo, že to byla planá naděje. Foukal studený vítr, mračna těžkla a než Agáta dorazila do knihovny, spustily se první kapky deště.
Vběhla do budovy knihovny a pocítila silnou chuť na kávu. Zaradovala se. Že by se přece jenom probírala k životu?
Když káva provoněla pracoviště, zdálo se, že se den přece jenom vylepšuje.
Agáta spustila svůj počítač a s kapkou rozmaru sáhla po mobilu. Vybrala v seznamu Tonyho.
„Ano?“ ozvalo se do Agátina ucha.
„Já jsem ti jen chtěla říct, že se dám do pořádku,“ řekla smířlivě Agáta.
„O čem to mluvíš?“
Agáta se zarazila.
„Včera jsme se pohádali.“
„My jsme se pohádali?“
„No to nemyslíš vážně. Já jsem kvůli tomu nemohla usnout a ty si nic nepamatuješ?“
„Tys nemohla usnout? Vždyť jsi spala!“
„No nakonec jsem usnula, ale pohádali jsme se.“
„Prosím tě, já mám za chvíli jednání. Včera večer jsme řešili drobné provozní záležitosti, už ani nevím, o čem jsme mluvili. Teď spěchám. Čau.“
Drobné provozní záležitosti. Zvýšený hlas, vztek a vulgarizmy.
Pochopím ho někdy?
Agáta mobil zamyšleně uložila do kabelky a ponořila se do práce. Postupně přišly její kolegyně a zdálo se, že začíná běžný pracovní den.
Před jedenáctou se v jejich oddělení objevila vedoucí.
„Agáto, potřebuji s tebou mluvit, přijď za mnou na chvilku, prosím.“
Agáta se neochotně zvedla od rozdělané práce a zamířila za vedoucí do její kanceláře.
„Posaď se.“
Agáta usedla.
Proč je tak komisní?
Provedla jsem něco?
„Mám pro tebe nepříjemnou zprávu.“
Vedoucí se odmlčela.
„Nezlob se na mě, že jsem to tak rozhodla, ale musím tě propustit,“ řekla nakonec bez okolků. „Pochop mě, musím, prostě musím snížit mzdové náklady. Jste všechny na základu a já už nemám kde brát.“
„Proč zrovna já?“
„A kdo? Řekni mi, kdo?“ zadívala se vedoucí upřeně na Agátu.
„Já vím,“ zašeptala sklesle Agáta.
„Máš snížený úvazek, a když tě propustím, hlady neumřeš. Renata je samoživitelka, Bára začíná a sama víš, že vypadá nadějně. A Dana? To snad chápeš.“
Dana. Nikdo by se neodvážil propustit Danu. Danin manžel byl velmi důležitý muž. Pracoval jako vysoký státní úředník a bylo veřejným tajemstvím, že patří do okruhu blízkých přátel vlivného politika. Dana jako součást chráněného druhu.
„Oznamuji ti to na poslední chvíli, protože jsem pořád doufala, že to nebudu muset udělat. Je mi to moc líto, Agáto, bez tebe to tady bude velmi složité.“
„Neříkej to, prosím, holkám. Řeknu jim to pak sama.“
Vedoucí přikývla.
„Papírově je to velice jednoduché. Za deset dní ti končí smlouva a ta se prostě neprodlouží. Opravdu mě to moc mrzí, Agáto.“
Agáta přikývla, zvedla se ze židle a mlčky opustila kancelář.
Co teď?
Zamířila na toaletu.
Pustila kohoutek se studenou vodou a do proudu ponořila obě ruce.
Proboha, co budu dělat?
Je to tak nečekané…
Co pro mě chystáš dalšího?, zvedla Agáta oči kamsi nad sebe, do míst, kde se dalo očekávat, že sídlí bůh.
Odpověď nepřišla. Agáta však tušila, že vír, který se kolem ní zvedl, svůj tlak ještě zesílí.
