Večer se obloha zatáhla tmavými mraky a začalo pršet. Agáta cítila neklid. Stále myslela na epizodu s mladým řidičem.
Odpoledne se rozhodla, že se nikomu nesvěří, styděla se, teď večer se jí ale zdálo, že to někomu říct musí.
Naskládala nádobí od večeře do myčky, umyla pracovní plochu na kuchyňské lince a sklokeramickou desku sporáku, vytáhla z pračky vyprané prádlo, přendala ho do sušičky a do pračky naložila další dávku prádla. Pak se vrátila do kuchyně, vytáhla ze skříňky dvě sklenice a vybrala mezi lahvemi vína láhev rýnského ryzlinku. Sama dávala přednost jemnějším vínům, ale dnes se chtěla podřídit Tonymu. Otevřela láhev, vzala ji do pravé ruky, do levé uchopila skleničky za stopky a zamířila do obýváku.
Tony sledoval dokument o bojích za druhé světové války.
Agáta postavila láhev a sklenice na stůl a posadila se do křesla. Zahleděla se na počítačové animace simulující bojové situace. Typ dokumentu, který nesnášela. Chyběl už jen vypulírovaný pamětník svěřující se na kameru se svými bojovými zážitky. Po chvíli počítačová animace skončila a opravdu se objevil typický studiový pamětník.
Když Agáta studovala dokumentaristiku, měla touhu tvořit. Během několika měsíců v televizi ji touha tvořit opustila. Nebyla dost silná. Rozplynula se při prvních konfliktech, Agáta se projevila jako velmi slabá pro kariérní růst.
Málo jsem se snažila?
Asi.
Kdybych byla poslušnější a vstřícnější možná bych dnes…
Tanky v dokumentu svižně a ladně brázdily terén. Vzrušený hlas popisoval náročnost a složitost operace.
Agáta nalila víno do sklenic a napila se.
Proč tady sedím, dívám se na dokument, kterých je v televizi deset do týdne a jsou si navzájem podobné jako do nekonečna nastavované seriály?
Tony nesnášel, když se mluvilo u jeho oblíbených televizních pořadů. Jakmile ho něco zaujalo, běda tomu, kdo se odvážil promluvit. Když sledovala své oblíbené pořady Agáta, naslouchala během nich i Tonyho monologům, protože nechtěla být osočena z nezájmu o partnera.
Dokument přerušil proud reklam.
Agáta se znovu napila vína.
„Představ si, co se mi dneska stalo,“ řekla nahlas a vylíčila Tonymu historku s honičkou v autech. Ulevilo se jí.
„Tos ho nemohla v klidu nechat, ať tě předjede?“
„Lepil se mi na zadek a to nesnáším. Co kdybych musela přibrzdit? Všiml sis, jak přibývá nehod s rozbitým levým zadním světlem?“
„Jenže když se honíš s blbcem, může to blbě skončit.“
„Jak jsem ale měla vědět, že to řídí takové děcko?“
„To přece už poznáš.“
„No, nepoznala jsem to.“
„Ty jsi vůbec v poslední době divná.“
„Divná?“
„Měla bys se sebou něco udělat.“
„A co jako?“
„Nevím. Připadá mi, že lítáš někde,“ máchl Tony levou rukou kamsi do prostoru, „a nevnímáš realitu.“
„Já?“
„Kdybys stála nohama na zemi, nevytočí tě dvacetiletý blbeček v autě tak, že se s ním začneš honit.“
„Ale…“
„A když už jsme u toho: proč je tady ta hnusná krabice?“ ukázal Tony směrem k ložnici, kde na psacím stole ležela krabice s fotografiemi po Agátině babičce.
„Prohlížím si staré fotky.“
„Proč do toho zase lezeš?“
„Do čeho?“
„Ty víš, o čem mluvím. Podívej se kolem sebe. Všude knížky o Slezsku, o Němcích, o wehrmachtu… A ty jsi úplně mimo.“
„Je to moje rodina.“
„Myslel jsem si, že už je to uzavřené.“
„A co jako?“
„No všechno. Barák jsi prodala, byla jsi tam, všechno jsi viděla a jedeme dál.“
„Co já o nich ale vím?“
„Co chceš ještě vědět? Nestačí ti to? Proč se v tom pitváš? Co si myslíš, že objevíš?“
„Nevím. Když jsem likvidovala věci po matce, objevily se nějaké souvislosti… Byla jsem už i za Alžbětou. Představ si, že můj otec začal kdysi studovat na kněze a kvůli mojí matce seminář opustil. Vůbec jsem to nevěděla.“
„No,“ zkřivil Tony rty. „Takže děda ve wehrmachtu, tatík u černoprdelníků… Nech to spát, Agáto. Radím ti dobře.“
„Víš, nedávno mě napadlo, že vůbec nejsem jeho dcera.“
Tony naráz vypil sklenici vína.
„Agáto, neser mě,“ řekl pak zřetelně. Agáta se přikrčila. Tony přecházel ve stavech nevyššího rozčilení k vulgarismům. „Já vím, že ti umřela matka a že je to složité. Ale udělej si už v sobě, kurva, pořádek.“
Agáta sebou vzdorovitě škubla.
„Já v sobě pořádek mám,“ vyštěkla na Tonyho a odešla z obýváku.
Vztekle se odlíčila, osprchovala a zalezla do postele. Chvíli se převalovala, ale pak si vzpomněla, že nevytáhla prádlo ze sušičky ani z pračky. Vstala, vybrala sušičku a znovu ji napěchovala vypraným prádlem. Pak zase ulehla do postele. Chvíli si četla a doufala, že se uklidní. Nedokázala se však na četbu soustředit. V jedné chvíli knihu prudce zaklapla.
Přece má právo poznat svou rodinu. A Tony to musí akceptovat.
Vstala z postele a zamířila do obýváku. Tohle si musí oba vyjasnit. Hned.
Otevřela dveře do pokoje. V televizi běžel další dokument, tentokrát přírodopisný, a Tony u něj spokojeně spal. Vypadal jako neviňátko. Levá ruka skrčená pod hlavou, uvolněný výraz v obličeji, tělo zachumlané do béžové deky, v pravé ruce dálkové ovládání televize.
„To snad není pravda,“ zašeptala Agáta a zavřela dveře.
Jak mohl tak klidně usnout?
Znovu si zalezla do postele. Snažila se zklidnit, ale spánek stejně nepřicházel. Znovu sáhla po knize, po chvíli se zašla napít do kuchyně, pak si vzpomněla na sušičku, vytáhla z ní poslední prádlo a pak se znovu snažila začíst se do knihy. Nešlo jí to. Zhasla a došlo na další převalování, pak další pokus o čtení…
Nakonec přece jenom usnula.
