Po mnoha dnech čekání a zmatků se konečně objevil otec. Vypadal jako cizí člověk, ale padli si s matkou do náruče, tak to musel být on. Neviděli se tři roky.
Ztracená paměť.Miluše Pagáč
Na jaře ve čtyřicátém čtvrtém, jen co přešla fronta a v Boratíně se objevila sovětská armáda, odešli všichni bojeschopní muži do Lucku hlásit se do Svobodovy armády. Otec s nimi. Hrdě a nadšeně, protože zvěrstva wehrmachtu musela být pomstěna a stará vlast stále ještě nebyla svobodná.
Po válce zůstal v Praze a později hledal hospodářství, na kterém by mohl zůstat a na které by za ním mohla přijet celá rodina. Zprvu se zdálo, že opuštěné vesnice volají po nových hospodářích a že usadit se nebude těžké. Jenže najednou bylo všude plno národních správců, kteří se rojili jako houby po dešti, a na Volyňáky pohlíželi jen jako na přivandrovalce z Ruska, s podivným přízvukem, s podivnými mravy a podivnou touhou po vlasti. Znechucen handrkováním při hledání skončil v Třebomi. Statek, který se tady nabízel, byl velký, pole vypadala úrodná, krajina malebná a zdálo se, že v Třebomi bude klid. Klid na práci i na život. Po ničem jiném už netoužil. Jen po klidném životě uprostřed nikdy nekončící práce na úrodných polích. Nastěhoval se do statku a doufal v příchod celé rodiny.
Po třech letech odloučení, střelby, krve, potu, slz, dřiny a stesku se sešli. Změnili se. Zestárli a zhrubli. Špinaví a unavení cítili se ale konečně šťastní. Plakali, radostí i zármutkem, překotně si sdělovali novinky a v tom překotném hovoru, objímání, pláči a smíchu se rodila naděje. Úzkosti tály a mizely, sběrný tábor už nevypadal jako konečná stanice, ale jen jako cosi přechodného, co s úlevou opouštěli.
Čekala je Třebom.
