Lili Marlene (ukázka)

Na jaře roku tisíc devět set padesát čtyři Margareta onemocněla. Dusila se kašlem, blouznila v horečkách, hubla. Matka se k ní nastěhovala a pečovala o ni i o vyděšeného Reinholda.

Slezsko, Hradec nad MoravicíEva Tvrdá

Chlapec, už jedenáctiletý, nikdy svou matku slabou, vyčerpanou a nemohoucí neviděl. Margareta byla vždy silná, se vším si dokázala poradit, byla mu oporou i jedinou jistotou. Když ji viděl v posteli, bledou, pohublou, blouznící a dusící se kašlem, panikařil. Plakal a zoufal si. Margareta ho však nevnímala. Nevnímala ani svou matku, nevnímala ruce lékaře. Její tělo, které léta odolávalo všem nebezpečím, selhalo. Podlehlo infekci a zbavilo Margaretu sil i vědomí. Bezvládně ležela ve své polovině postele, tiše sténala a propadala spánku. Její matka se hluboce modlila za to, ať to není spánek věčný. Reinholda chlácholila a utěšovala, dodržovala lékařova nařízení a radila se i s bylinářkou, která jí namíchala směsi, z nichž vařila čaje. Některé z nich pila sama, některé vpravovala do Reinholda a některé se snažila nalít do Margarety. To bylo nejtěžší. Margareta nechtěla jíst a nechtěla pít. Zničehonic se ale probírala, otvírala své hluboké velké oči, které v bledém pohublém obličeji vypadaly ještě hlubší a ještě větší, a rozpraskané rty hltavě přikládala k hrnku, jehož obsah naráz vyprázdnila, aby znovu upadla do polštářů a blouznění. V hlubokých snech ji navštěvoval Josef, chodila neznámými místy, dlouhými alejemi, kde stromy měly holé větve, nebyly to ale větve, byli to hadi… Modlitby matky k ní nedoléhaly, odkudsi k ní doléhala známá melodie - Lili Marlene jí otvírala hruď, obnažovala srdce a zalívala ho touhou po něčem, co se nedalo pojmenovat.

Její blouznění trvalo pět dní a pět nocí. Pak teplota klesla a Margareta se vrátila k vědomí.

Vyhublá a pobledlá hladila Reinholda a utěšovala jeho vyděšenou duši, usmívala se na matku a děkovala jí za péči. Vracela se jí chuť k jídlu a s ní i síly.

Za dalších pět dní zkusila vstát. Matka ji zanechala samotnou. Třásla se ještě, ale uvařila oběd a pak si došla do parádního pokoje. V domě vládlo polední ticho, v němž zněl jen tikot hodin. Pravidelně a neúnavně. Oknem dovnitř svítilo slunce. Margareta pohladila vyšívaný ubrus a pocítila dojetí. Její dům byl klidný, mírumilovný a bezpečný. Místo, kde jí bylo dobře.

Otevřela modlitební knížku a začala polohlasem odříkávat modlitby. Děkovala za uzdravení. Kdesi hluboko v ní cosi hlodalo, proto se modlila, proto děkovala, že nebezpečí je pryč, že unikla ze stínů nemoci, která ji ohrozila. Byla zpátky, mezi živými, ve svém domě a čekala, až se Reinhold vrátí ze školy.

Opakovala své modlitby a přeslechla cvaknutí dveří.

Reinhold vstoupil z předsíně do chodby a zaslechl matčino modlení. Přistoupil k přivřeným dveřím a lehce do nich strčil. Matka seděla u stolu. Hleděl na její ohnutá záda, vlasy sčesané do uzlu, naslouchal monotónnímu hlasu. Po chvíli vstoupil do pokoje. Matka sebou trhla, pohlédla na něj a pak se usmála. Zavřela modlitební knížku a vstala.

Přesunuli se do kuchyně. Margareta chystala oběd na stůl a vyptávala se na školu. Reinhold odpovídal úsečně, ale Margareta se znovu a znovu ptala. Cítila se vyčerpaná, toužila rychle poobědvat a zase si jít lehnout.

„Je Bůh, nebo není?“ zeptal se Reinhold nad polévkou.

Margareta ztuhla.

„Jak to myslíš?“ zeptala se opatrně.

„Pořád se modlíš a Bůh není.“

„Ale on je, Holdy…“

„Není. Ve škole říkají, že není.“

Margareta mlčela. Jednou to asi muselo přijít.

„Chodil jsi do náboženství,“ řekla po chvíli, „tak přece víš, že stvořil svět a stará se o všechny lidi.“

„Ve škole se učíme, že Bůh není,“ trval tvrdošíjně na svém Reinhold.

Bůh není.

„Reinholde,“ řekla Margareta přísně, „Bůh je a zkouší nás ve víře. Ve škole si možná myslí, že není, ale on je, na všechny se dívá a soudí je. Byla jsem teď hodně nemocná a moje uzdravení je zázrak, to Bůh…“

„Tak proč nemám tátu…,“ rozplakal se Reinhold nad polévkou.

Bože…Margareta bezradně hleděla na své jedenáctileté dítě. Bůh to tak chtěl. Jak mu tuhle základní pravdu vysvětlit?

Natáhla ruku, aby ho pohladila, ale ucukl.

Nechala ho. Pochybnosti patří k víře. Jenže – co když jí ho škola vezme? Škola byla silný protivník. Musela Reinholda denně na několik hodin posílat do míst, kde mu vysvětlovali, že všechno, v čem žili, je špatné. Okolní svět se k ní nedostával, uměla se před ním uzavírat. Jenže byly okamžiky, kdy nepomohlo nic. Svět si vpadl do jejího života, náhle, prudce a neodvratně. Válka a s ní Josef a jeho smrt. Bomba, která rozmetala dům na kusy. A teď Reinhold. Přímo před ní, v její kuchyni, u jejího stolu, nad její polévkou roní slzy její dítě. Má být rázná a křičet? Má zatnout zuby a nechat Reinholda jeho vlastnímu osudu? Nebo má plakat taky? Sama o Bohu často pochybovala…

Zmatená Margareta právě v tuto chvíli cítila, že Bůh je. Nikdo nemá právo brát jí ho, nikdo nemá právo brát jí Reinholda, nikdo nemá právo nutit její dítě k pláči.

Pohodila hlavou, oblékla si kabát, uvázala na hlavu šátek a vyrazila do školy.

Učitelka byla mladá, upravená a výřečná. Margareta plná hněvu a bezmocná. Chtěla cosi vyřešit, ale pochopila, že možná způsobila další zlo.

„Nechci, abyste říkala Reinholdovi, že Bůh není,“ opakovala stále dokola, ale cítila, jak je směšná. Jakési osnovy byly daleko silnější a věda jasnější. Margareta se svou úzkostí a se svými obavami, se svou snahou zastat matku i otce, se svou vírou a svým životem byla nepatřičná. Překážela modernímu světu, který chtěl být rozumný, světlý, vševědoucí, rázný a pokrokový. Žena v šátku, odřeném kabátě, pohublá nemocí stála ve třídě před mladou učitelkou jako odsouzenec před popravčí četou. Spolkla slzy lítosti, bezmoci a hněvu.

Reinhold. Světlo jejích dní, smysl jejího života…

Domů došla zarmoucená a vysílená. Reinholda poslala ke své matce a znovu ulehla. Rozrušená učitelčinou neústupností propadla úzkostem. K večeru se jí přitížilo. Znovu ji zachvátila horečka a začala blouznit. Když večer matka přivedla Reinholda, poslala rychle pro lékaře.

Margareta upadla do neklidného spánku, občas se probrala, viděla matku a Reinholda, ale vzápětí už zase neklidně spala.

Najednou se prudce probrala. Měla pocit, že jí přiložili k tělu žhavé železo. Otevřela oči a ztuhla. Hleděla do mužské tváře soustředěné na její nemocné tělo. Na zlomek sekundy se jí zastavilo srdce i dech. Ten muž byl blízko a jeho blízkost ji zasáhla. Zmateně bloudila očima kolem sebe a hledala opěrný bod. Zahlédla matčin napjatý obličej a pochopila, že přišel lékař. Neznámý a nesmírně přitažlivý. Sledovala jeho ruce, které ji probraly, tmavé vlasy prokvetlé šedinami, oholenou tvář. Na okamžik zachytila jeho oči. Byly světlé a zahlédla v nich jiskru. Lekla se jí. Zavřela oči a už je neotevřela. Čekala, až odejde.

Když odešel, rozplakala se.