1. prosince 2015 konečně vyšla kniha Pandořina skříňka, jejíž značná část několik let vycházela na tomto blogu. Irena Sučková je jednou z prvních čtenářek. Co si o knize myslí?
Spisovatelka Eva Tvrdá vydala novou knihu s názvem Pandořina skříňka. Kniha navazuje na Dědictví vydané v roce 2005. Agáta, hrdinka hlavního příběhu, začne pátrat ve své rodinné historii a dostává se z Prahy do Slezska, k rodině svého otce. Přes nesouhlas a nepochopení současné rodiny postupně odkrývá a zjišťuje skutečnosti, o kterých neměla tušení. K pochopení vlastní identity jí pomohou návštěvy míst, kde žil její otec, rozhovory se sousedy, rodinnou přítelkyní a vlastní úvahy a vzpomínky na minulost. Na Agátin příběh čtenář nahlíží z pohledu více postav, kromě již zmiňovaných sousedů a přítelkyně má možnost vidět její snahu o poznání svých kořenů také v příbězích syna, dcery, manžela. Je zajímavé sledovat, jak každá z těchto postav, v návaznosti na svůj věk a životní zkušenosti, chápe a vnímá situaci jinak, má svou pravdu a názor, které není příliš ochotna změnit.
Další část knihy tvoří povídky, které rozvíjí osudy postav z knihy Dědictví prostřednictvím jejich potomků. Při čtení si čtenář vzpomene na příběhy jednotlivých hrdinů a jako zvídavý pozorovatel nahlíží do životů nové generace. Čtenářským zážitkem je například připomenutí značky na schodech domu v Třebomi. V povídce se stejnojmenným názvem si čtenář připomene Edeltraud, která jako dívka byla spolu s rodinou rok po válce odsunuta ze své rodné vesnice. Vnuk Hans veze svou babičku na její přání do Slezska a je svědkem babiččina rozčarování z toho, že vše je jinak, vše se změnilo. Dům, kde Edeltraud vyrůstala, je pryč, zůstala jen značka na schodech. Hans, stejně jako i „mladí“ protagonisté v ostatních povídkách, často nerozumí tomu, proč se vracet na místo svého dětství, dospívání, proč pátrat a dohledávat své kořeny, svou identitu. Téměř vždy se jedná o bolestné pravdy a zjištění, že nic není černobílé a každá mince má dvě strany. Smířit se s minulostí svou nebo své rodiny mnohdy není jednoduché. Na druhou stranu vyvstává otázka, proč minulost uzavírat, je přece součástí našeho bytí, nějakým způsobem se do nynějšího života promítá, ať chceme nebo ne. Každý z nás má svou pandořinu skříňku, která o sobě dříve nebo později dá vědět.
Z textu Evy Tvrdé je cítit důslednost, pečlivost a svědomitost, s jakými své příběhy píše. Každé slovo, každá věta má své místo, nic nechybí a nic nepřebývá. Povídky vycházely postupně jako čtení na pokračování, dohromady tvoří ucelený soubor, který uzavírá dlouholetou a náročnou práci. Střet tradičního s novým a moderním lze považovat za jeden z hlavních motivů psaní Evy Tvrdé. Nechybí také motivy rodiny, víry, vlastenectví, na kterých spisovatelka buduje a tvoří své vypravování. Je škoda, že Eva Tvrdá má od počátku vydávání svých knih „nálepku“ regionální autorka a její tvorba se nedostane (nebo jen okrajově) do povědomí čtenářů také na jiných místech republiky. Téma války, odsunu, příběhy rodin v koloběhu dějin se netýkají pouze jednoho regionu. Přesto knihy Evy Tvrdé přilákají hlavně čtenáře, kteří jsou s Hlučínskem spjati, mnohdy v knihách objeví situace a postavy, které se nachází také v jejich životních příbězích. To je milý fakt, který ke knihám Evy Tvrdé patří. Velmi dobře se jí daří zachytit osudy lidí, kteří sice mají jen nepatrný vliv na běh dějin, přesto to jsou hrdinové, o kterých je třeba psát, číst a přemýšlet. Pandořina skříňka tyto hrdiny připomíná a po deseti letech od vydání knihy Dědictví jejich životní příběhy uzavírá.
IRENA SUČKOVÁ
