Pojem Hlučínsko se objevuje teprve po první světové válce. Do té doby bylo Hlučínsko součástí Slezska a nijak významně se z tohoto regionu nevymykalo. Díky tradičnímu katolicizmu zůstaly obce na Hlučínsku až do dvacátého století obydlené především původním slovanským obyvatelstvem hovořícím tzv. moravštinou.
Slezsko, Lovecký zámeček v ŠilheřovicíchEva Tvrdá
Proto bylo právě toto území bez plebiscitu přiřknuto mocnostmi v rámci nového uspořádání Evropy po první světové válce nově vznikající Československé republice. O Hlučínsku se tedy hovoří od období let 1918-1920. Hlučínsko jako pojem díky specifické historii přetrvává až do dvacátého prvního století.
Území má tvar trojúhelníku, severní hranici tvoří státní hranice s Polskem, jižní řeka Opava a východní řeka Odra.
Hlučínsko bylo až do roku 1742 součástí zemí Koruny české. Marie Terezie byla nucena po prohraných slezských válkách postoupit značná území Prusku. Součástí těchto území bylo i Hlučínsko.
Do roku 1920 patřila správa oblasti Hlučínska k tehdy německé Ratiboři, město Hlučín a jeho okolí nemělo většího správního, či politického významu. Obyvatelstvo hovořilo tzv. moravštinou, vyznávalo katolickou víru a bylo cíleně germanizováno. Germanizace se do počátku 20. století nezdařila, moravština jako komunikační jazyk přetrvala, němčina byla místním obyvatelstvem užívána jen v pracovním a úředním styku.
V roce 1920 ( Hať a Píšť až v roce 1923) připadlo Hlučínsko bez plebiscitu nově vzniklému Československu. Československo nebylo schopno nabídnout oblasti Hlučínska ekonomické ani politické či národnostní včlenění. Došlo naopak k odstředivému vývoji, neboť obyvatelé Hlučínska si uvědomili svou odlišnost od české společnosti a na vlastní kůži pocítili nezájem, odmítání a povýšené chování ze strany českých úředníků či české inteligence. Německo naopak nadále o svá bývalá území projevovala obrovský zájem. Hlučínsko, stejně jako další oblasti německého zájmu v Evropě, se stalo cílem německé podpory v ekonomickém, politickém i národnostním smyslu. Odstředivé tendence pak vyvrcholily připojením Hlučínska jako tzv. Altreichu k Německu Mnichovskou dohodou roku 1938. Obyvatelé Hlučínska se tak do roku 1945 stali říšskými občany se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími. V roce 1945 však na území Hlučínska nedošlo k hromadnému odsunu. Důvodem byl slovanský původ obyvatel.
Až do roku 1989 byli obyvatelé Hlučínska vedeni jako rizikoví občané socialistického státu. Velmi tvrdě to na sobě pocítili především v padesátých letech, kdy řada obyvatel byla vězněna jako vojáci wehrmachtu na různých místech Evropy a tehdejšího SSSR. Ze strany českých úřadů byl na místní obyvatele vyvíjen neustálý nátlak ve snaze rozbít tradiční hlučínskou společnost. Přesto došlo od 60. let 20. století k začleňování hlučínského obyvatelstva do širší české společnosti. Postupně se vytrácí místní nářečí a s ekonomickým rozvojem zaniká i tradiční společnost. Mladí lidé přebírají evropský životní styl a odtahují se od životního stylu svých předků. Přesto zůstávají jistá specifika zachovávána.
