Genius loci (4/4)

Denisa s Tomem byli ještě malí. Peněz na Otmarově účtu přibývalo a on zatoužil propojit svět Luciiny rodiny s tím svým.

Koupil luxusní dovolenou pro děti, Lucii a pro její rodiče. Představoval si prosluněné dny na pláži, obklopen všemi, na kterých mu záleželo. Představoval si, jak Luciini rodiče tají, jak jim dochází, co všechno Otmar dokáže, co všechno pro svou rodinu dělá.

Běhal kolem nich jak zaběhlý pejsek, kterému se dostalo misky se žrádlem, a tak je vděčný za vše, co se kolem něj šustne.

Toužil po uznání, toužil po pohlazení.

Nedostalo se mu jich.

„Je ti jasné, za jaké peníze tady jsme?“ zaslechl večer z vedlejšího pokoje svého tchána.

„Jistě,“ odpověděla kysele tchyně. „Na tohle není možné vydělat jinak než podvodem.“

„Proč jsme sem jezdili? Měli jsme mu rovnou říct, že nemáme zájem.“

„Tak jsi mu to měl říct.“

„Proč já? Proč jsi mu to neřekla ty?“

„Já se s tím primitivem nehodlám o ničem bavit.“

„Měli jsme to odmítnou.“

„Měli. Ale teď jsme tady a musíme to nějak vydržet. Za týden jsme zase doma.“

Primitiv.

Byl pro ně jen sprostý primitiv.

Ten rozhovor se mu propsal do všeho, co k nim kdy cítil.

Z terasy zamířil do baru, zatoužil ztřískat se, jak zákon káže, ale cestou si to rozmyslel. Nehodlal svým tchánům sám nabíjet ostré střelivo.

Do konce dovolené se alkoholu ani nedotkl.

Do konce dovolené nedělal nic jiného, než že si hrál s Denisou a Tomem.

Večer čekal na terase, až Lucie usne, teprve pak se skulil do postele, tiše a nenápadně, aby ji neprobudil.

Připadalo mu, že se Lucie už nikdy nedotkne.

S tchyní a tchánem mluvil jen věcně, nevyhýbal se jim, ale ani je nevyhledával.

Každý večer doufal, že znovu zaslechne tajně jejich rozhovor.

Doufal marně.

Dovolená byla zdvořilá, klidná a tichá.

Už nikdy spolu nikam nejeli.

Každý rok je zval, vychutnával si jejich výmluvy, bavil se jimi, v hloubi duše se ale obával toho, že by někdy mohli říci ano. Ta hra by pak už nedávala smysl.

Tak jako se jim snažil nejdříve zavděčit, tak je postupně začal nenávidět. Nedokázali mu být lhostejní. Lucií zasahovali do jeho života, v Luciiných slovech, pohybech, reakcích i pohledech její rodinu denně cítil.

Ta dovolená tenkrát udělala velkou tlustou čáru mezi minulostí a budoucností. Ta čára byl konec a zároveň začátek. Skončila životní etapa podřizování, začala etapa samostatnosti. Začal si uvědomovat, kým je.

Jeho cesta vedla přes pochopení, kým rozhodně není, a první na jeho seznamu bylo slovo intelektuál. Celá Luciina rodina byla prostoupena intelektualismem jako rakovinou. Vnímal je jako našedlé postavy sedící u rodinného stolu nad nekonečným rozumováním, které jim poskytovalo opevnění před hrozbou skutečného života. Báli se riskovat, báli se udělat jediný krok bez rozumového zajištění. Štítili se lidí, kteří nevykazovali známky vysokého vzdělání. Útočili na ně arogancí, ironií a přehlížením. Nesnášel je. Bytostně. Roky se snažil najít s nimi společnou řeč, výsledkem ale bylo jen poznání, že pro ně žádná společná řeč neexistuje, že pro ně existuje řeč jen jedna, ta jejich. On, Otmar, se stal jejich pohromou. Vadilo jim, jak vydělává peníze, jak riskuje, jak se baví, páchl jim životem.

S tím, jak se odtahoval od Luciiny rodiny, možná ztrácel i Lucii. Roky, které strávili budováním rodinného sídla, pomalu uplynuly a do jejich společného života vstoupila šeď. Nedokázaly ji probarvit ani děti. Denisa a Tom se příliš podobali rodině své matky, na tu otcovu hleděli trochu s obavami a trochu svrchu. Možná se na tom podepisoval i sám Otmar, protože svým dětem neukázal, jak vypadá práce. Šetřil je. Rozmazloval. A za tohle se nikdy nikomu nedostane vděku. To už věděl. Teď. Ale tehdy? V dobách, kdy se něco mohlo rozhodnout jinak? Byl pyšný na to, že svým dětem může dopřát přepych, pohodlí a pěstovat v nich pocit výlučnosti. Jenže ani Denisa, ani Tom v ničem výluční nebyli. Byly to obyčejné děti, které se narodily velmi bohatému a velmi úspěšnému muži. To byla jejich jediná výlučnost. A taková výlučnost nestačila na to, aby z nich vyrostli pokračovatelé. Jsou z nich šedivé bytosti nastavené na užívání výdobytků svého otce. Povolání syn, povolání dcera. Byl hlupák, že jim tohle dovolil. Věřil v sílu svobody vlastního rozhodování, věřil v sílu rodu, a dostalo se mu rozteklé masy schopné rozhodování snad jen v rovině požitků.

Čím to, že si nevšiml rozdílu mezi Tomem s Denisou a Nikol? Jezdila k nim každé léto a každé léto viděl, jak se Nikol snaží zdokonalovat se, jak jí nedají spát její vlastní chyby a nedostatky, jak bojuje. Tom a Denisa se jen snažili dostát požadavkům svého otce, Nikol jela sama za sebe a podle sebe. Musel být pořádně zabedněný, že mu to už tenkrát, když děti byly malé, nedošlo. Došlo mu to až před pár lety, v okamžiku, kdy už na všechno bylo pozdě. Z dětí se staly dospělé plnohodnotné bytosti a on sám už neměl žádnou moc k jejich proměně.

Nebo to prostě byl osud? Možná by i přes všechny jiné přístupy, postupy a snahy všechno dopadlo stejně. Cítil se vinen svými výchovnými neúspěchy, cítil se vinen svým útěkem do byznysu, cítil se vinen znetvořením osobních vztahů. Z osobních vztahů se staly vztahy obchodní, i v rodině. Vyjednával, tlačil na pozice protihráčů, uplácel, motivoval odměnou a trestem. Z jeho života vymizely lidské vztahy, co se dalo, zobchodoval. A teď mu cosi chybí.

„Kurva,“ zaklel do nočního ticha své pracovny a znovu si dolil.

Jen jeho firmy, ty ho nebolely. Tam se vždycky z malérů nějak vysekal, tam toku života moc dobře rozuměl.

Rozvod ho nebolel. Manželství s Lucií se tiše rozpadalo po celá desetiletí. Lucie si malovala, zavírala se do ateliéru, u toho popíjela víno a vzdalovala se. Otmarovi, dětem, sama sobě.

Měl trvat na tom, aby se léčila?

Proč, když sama nechtěla?

Pila, ale v Otmarově okolí se pilo vždy. Nepřikládal pití alkoholu žádný význam. Když si všiml, že Lucie pije přes míru, bylo už pozdě na nějaká řešení. To už ho nebrala vážně, to už ho nebrala jako svého manžela, partnera, milence. To už pro ni byl jen člověk, který jí posílá peníze, nechává ji bydlet ve vile a neptá se. Na nic. Působila jako spokojená. Měla své malování, svůj klid, svou nezávislost. Daní byl alkohol, ale za všechno se v životě platí.

Šlo by to tak možná do nekonečna, kdyby se neobjevila Tereza. Žena, která o něj projevila zájem, dala mu najevo, jak je úspěšný, jak je žádoucí.

Zpočátku ho ani nenapadlo, že by Tereza měla zájem hlavně o jeho peníze. Domníval se, že chce opravdu jeho, Otmara Chorovského. Po desítkách let odcizení ve vztahu s Lucií, po desítkách let odcizení ve vztahu s dětmi, pociťoval Otmar živou radost. Zamiloval se. Jako správný starý hlupák. Rozbil rodinu, nastěhoval si Terezu do vily, chlubil se s ní. Jenže po dvou letech kouzlo vyprchalo. Viděl sám sebe jako starého seladona, který si musí draze kupovat obdiv. Už věděl, že Tereza nechce jeho, Otmara Chorovského, chce jeho peníze, jeho životní styl, jeho pohodlí, jeho luxus. To všechno k němu skutečné patřilo, jenže se mu začínalo zdát, že za to platí příliš vysokou cenu. Tereza byla náročná v požadavcích, ale jako protiváhu mohla dát jen svůj vzhled. Nic víc. Nepatřila k ženám, jež poutaly tajemným kouzlem osobnosti, nebyla chytrá, ani pracovitá. Jen dobře vypadala a pro vzhled byla ochotná hodně obětovat. Jenže Otmarovi se už nechtělo poslouchat řeči o vlasech, nehtech, fitku, oblečení. Otmarovi se chtělo ze vztahu vycouvat. Navíc Tereza stále častěji zaváděla řeč na sňatek, a to bylo to poslední, co by Otmara napadlo. Nechtěl si ji vzít. V žádném případě.

Terezou si do života vpustil problém. Velký a komplikovaný.

Navíc se mu neosvědčil společník.

Už od svých začátků si dával pozor, aby společníky neměl, protože jeho byznysový start, to byla exploze popření zákonitostí úspěšnosti. Byl mladý a hledal rychlé prachy. Až po mnoha a mnoha letech pochopil, že o to, co rychle dostaneš, stejně rychle přijdeš. Ale tehdy? Místo očních panenek mu svítily dolarovky. Otáčel se kolem veksláků a jeden z nich rozjel překupnickou síť aut. Ze západu se vozily staré šunky, které se rychle v malých dílnách měnily v naleštěné oslňující nádhery. K tomu se kšeftovalo s naftou, lehkými topnými oleji a samozřejmě s chlastem. První rok šlo všechno skvěle, peníze, okázalé zábavy, drahé dovolené. Jenže spadla klec a většina sítě skončila v policejních celách. Výslechy a nejistota udělaly své. Hlava sítě, zkušený vekslák, vyváznul bez jediného škrábnutí. Korupce vykonala, co měla. Ti ostatní, ti bez zkušeností, se sesypali. Jeden po propuštění začal pít a pil důkladně po celých dalších třicet let, až se propil k solidní trosce. Další skončil v péči psychiatrů a později se stal bezejmenným úředníkem, další tři, a jedním z nich byl i Otmar, se dali na podnikání, ale každý sám za sebe, bez společníků a s právním týmem za zády.

Až do předloňska se Otmar své zásady podnikat sám, bez společníků, striktně držel. Když mu před pár lety začal nadbíhat velmi starý známý, uklouzl. Teď už věděl, že to bylo uklouznutí a že se bez ztráty dál nepohne.

Ještě nedávno se zdálo, že Otmara už nemůže nic překvapit. Byznys vyvážený do několika oblastí, dokončen prodej nejvýznamnějšího a taky nejvýnosnějšího podniku portfolia, rodina jakž takž stabilizovaná a on sám připraven žít své seniorské roky. Pak se zjevil Erich Holuša.

Kdysi dávno Otmar Ericha zběžně znal. To jim bylo oběma čtrnáct, patnáct let. Pak Erich zmizel na vojenské gymnázium v Opavě a padesát let o něm Otmar neslyšel. Padesát let, během nichž se mohlo v Erichově životě odehrát cokoliv. Cokoliv. A Otmar mu naletěl. Jako školáček.

Teď už to věděl. Věděl, že byl vyhlédnut, zmasírován a teď má být dotlačen k výhodnému prodeji. K prodeji výhodnému pro Ericha.

Teprve nedávno si uvědomil, že se ve stejnou dobu jako Erich objevila v jeho životě i Tereza. Dospěl k přesvědčení, že to není náhoda, ale nevystopoval nic, co by Terezu a Ericha byť jen vzdáleně spojovalo. Jako kdyby se neznali. Jenže Tereza připravila Otmara o soudnost a jediný, kdo z této skutečnosti teď vytěžil vše, byl Erich. Erich, v jehož životě se vyskytovalo příliš mnoho temných období.

Co vlastně dělal do revoluce?

Byl v armádě, ale nikdo pro Otmara nedokázal dohledat, v jakých útvarech a na jakých pozicích pracoval.

Na počátku století žil nějakou dobu v cizině, ale kde a co tam dělal, to zase nikde není k dohledání.

Otmar měl spolehlivé zdroje v mnoha oblastech, v mnoha oblastech mohl o lidech, když to potřeboval, vydolovat nemožné. Armádní svět však pro něj byl uzavřen. Do armády se nijak dostat nedokázal. Přesto s Erichem začal podnikat.

Pohled zpět je jasný. Přesně viděl kroky, ve kterých ho Erich dostal do kouta. První krok: Tereza. Druhý krok: náhodné setkání. Třetí krok: výhodná investice. Čtvrtý krok: uměle vytvořené problémy. Pátý krok: nucený prodej.

První krok ho připravil o soudnost, druhý krok ho překvapil, třetí oslnil, čtvrtý vyděsil a pátý se jeví jako vysvobození.

Jenomže Otmar už není zneškodněnou kořistí. Jasně a přehledně vidí, jak s ním Tereza cvičí, jasně a přehledně vidí, že Erich je svině, která získala majetek obratným manipulováním, vydíráním a možná i fyzickými likvidacemi. Měl by se ho bát, místo toho však cítí obdiv. Považoval se za chladného pragmatika, přesto ho Erich dokázal bravurně podvést. Extra třída. Jenže Erich neví, že ho Otmar prokoukl.

Firma, o kterou ho chtěl Erich připravit, není z nejsilnějších z portfolia, ale taky není nijak bezvýznamná. Pokud o ni Otmar přijde, zabolí ho to, ale neohrozí. Otázka je, co ještě má Erich v plánu, nebo, a to by bylo vskutku mrzuté, na čem dalším začal pracovat. Otmarovi bylo jasné, že se ukázal jako ovce, a vlci mají ovce rádi. Erich se nespokojí s jednou transakcí. Byla snadná a Erich určitě předpokládá, že se Otmar znovu nechá oškubat.

Jenže Otmar procitl. Tereza bude odstavena, už na Otmara přestane mít vliv. Děti budou zabezpečeny. Žádné z nich se nestane nositelem podnikavosti, ale na druhé straně, ani Denisa, ani Tom nebudou mít možnost nechat Otmarovo impérium padnout ke dnu.

Otmar si připravil hráčské pole a byl odhodlán svést s Erichem plnohodnotný zápas. Jsou oba staří, je jedno, o co přijdou, není ale jedno, kdo vyhraje. Otmar po dlouhých letech zase cítil radost. Tentokrát to nebyla radost z nových milionů, tato radost byla jiného druhu. Erich, oslabený a zneškodněný. Představa, která stála za hazard. Usmál se. No risk, no fun.

Znovu si nalil pořádnou dávku alkoholu a pustil se do kontroly podkladů pro právníky. Věděl, že kontrola všech kontrol už dávno proběhla, přesto s odesláním otálel, jako kdyby měl ještě cosi doplnit, pozměnit, nebo vyškrtnout. Chtěl, aby podklady byly ráno v poště v právní kanceláři, byly už posledním dílkem skládačky. Poslední klik, poslední odsouhlasení a začne nová etapa.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Ano?“ zavrčel Otmar.

Do pracovny vstoupila Tereza.

Měla na sobě průsvitné vrstvy s krajkami, na nohou růžové pantoflíčky, dlouhé tmavé vlasy jí dráždivě splývaly po ramenou. Přestože byl Otmar opilý, nemohl nevidět tu krásu. Usmál se.

„Mám chuť na víno,“ řekla Tereza. „Přineseš mi něco?“

„Mám ti vybrat?“

„Ano, čekám nahoře.“

Dveře se tiše zavřely a přelud zmizel.

Před chvílí se Otmarovi zdálo, že Tereza je už jen statická položka jeho existence. Záplava krajek, saténu, vůně a dlouhých tmavých vlasů vetkla do jeho existence znovu závan dynamiky. Zahleděl se na obrazovku počítače a jedním kliknutím odeslal převratná data. Konec. Konec úvah, konec vymýšlení, konec příprav. Kostky jsou vrženy.

Ztěžka se zvedl od stolu a zamířil do sklepa.

Víno nechával dole. Milerád pro každou láhev zašel osobně. Pečlivě vybíral a vychutnával ideální podmínky profesionálně archivovaných lahví. Taky mu sklep připomínal havířské podzemí, prostor, kam bezesporu patřil. S každým schodem, kterým sestupoval pod povrch, v něm sílil pocit klidu. Jako kdyby jeho opravdový domov byl jaktěživo v temných vrstvách pod zemí.

Sestoupil dolů a náhle jako kdyby se svět dostal do pohybu. Cosi ho vyděsilo, cosi zmáčklo, pak cosi prasklo. Konec. Hluk padajícího regálu nikoho nevyrušil. Zvukotěsné bezpečnostní dveře za Otmarem zapadly a odrazily všechen hluk zpátky do sklepa.

Po chvíli se sklep ztišil.

Otmarovo tělo bezvládně leželo pod regálem.

Ze tmy sklepení se vynořila temná postava. Sehnula se k Otmarovu tělu, nahmátla na krku bod, který potvrdil úspěšnost útoku, a pak rychle sklep opustila.

Vila byla tichá.

Bezpečnostní systém krátce selhal, ale nikdo si toho v tu chvíli nevšiml. Když po chvíli systém zase naskočil, temnou postavu nikde nezachytil.

Konec ukázky z rukopisu románu Genius loci.