Genius loci (3/4)

Než se nadál, stal se součástí tria Ingrid-Otmar-Lucie. Každý čtvrtek chodil do filmového klubu. Minimálně jednou měsíčně seděl v hledišti Divadla Petra Bezruče.

Párkrát do měsíce poslouchal pořady v Divadle hudby a k tomu se, světe div se, potloukal po výstavách výtvarného umění. Život naruby. Do toho rozvod, rychlý a samozřejmě divoký.

Brzy se Ingrid z tria vytratila a zbyli si jen Otmar s Lucií. Byl totálně zamilovaný do její křehké krásy, do jejího vkusu, do jejího fajnového původu. Lucie totiž nebyla z rodiny tvrdě pracujících havířů a zdravotních sester, její rodina, to byli hudebníci, rozhlasoví redaktoři, učitelé cizích jazyků, občas nějaký lékař, a když se někdo hodně nepovedl, stal se kadeřnicí, kosmetičkou, nebo technikem na divadle, či v televizi. Prostě nóbl lidi. Havířský inženýr pro ně byl nestravitelná rarita. Lucie si ho však obhájila a Otmar na to byl pyšný. Cítil se být vítězem, plně a sebevědomě kokrhajícím kohoutem na smetišti.

Rok předtím, než Lucie dokončila školu, se vzali. Otmar měl byt, dobře placenou práci a život vypadal jako jedna nepřehlédnutelná výrazně namalovaná lajna.

V červnu 1989 Lucie absolvovala a v listopadu téhož roku vypustil duši středoevropský pokus o socialismus. Měl už prostě dost, nestačil, všechny orgány zničené, a tak prostě vypustil duši. Otmarovi bylo dvaatřicet let a přišel o svou existenci. To, co ještě před pár měsíci vypadalo jako románová dystopie, se stalo skutečností. Zavíraly se doly a ten Otmarův jako první. Život rodu se rozplynul. Pradědové, dědové i Otmarův otec celý život fárali dolů a v okamžiku, kdy Otmar začal žít na šachtě jako bílý límeček, jako kdyby osud rodu nikdy neexistoval, jako kdyby ty odfárané desítky let byly k ničemu. Konec. Prázdno. Nic, které se dalo nahmatat. A k tomu roztančená Luciina rodina, která se radovala ze svobody. Připadali mu jako malé děti, ale měli pravdu, svoboda opájela. Otmar byl mimo. Bez práce a zničený pomyšlením, že s hornictvím je konec.

Věděl, že nesmí začít pít. Věděl, že něco musí udělat. Lucie otěhotněla a to ho přivádělo k šílenství. Byl bez práce, bez vzdělání, protože co v té době znamenalo být důlním inženýrem. Muž bez perspektivy.

Vědomí, že jeho milovaná přivede na svět jeho dítě a on nemá nic, čím by je zajistil, ho vyhánělo do extrémně vysokých otáček. Dostal se na hranu a probudilo se v něm jeho pravé já: no risk, no fun.

Nevydržel doma. Toulal se černým městem, tupě a beze smyslu. Budoucnost černého města vypadala černě. Nedoufal, že se něco změní. Ostravské firmy padaly ke dnu jedna za druhou. Nebyly to jen doly, na co mířil nový systém, byly to i strojírny, hutě, tatrovka, prostě všechno. Ostrava měla chcípnout spolu se starým režimem.

Zvlčel. Stačilo pár měsíců od chvíle, kdy pochopil, že s jeho kariérou důlního inženýra je konec. Kšefty s lihem, později lehké topné oleje. Jel po skluzavce přímo do temné zóny. Začal mít peníze. Nechvástal se tím, ani před Lucií. Měl strach, že by Lucii původem svých peněz ztratil, a taky už tenkrát cítil, že by měl být opatrný. Byl jedním z mála. Opatrnost tehdy téměř vyhynula.

Největší závratě tehdy prožívali bývalí veksláci. Dařilo se jim před revolucí, dařilo se jim i po ní. Uměli uplácet, nabourat se do policie, k soudům, k celní správě, měli koupené politiky. Všude měli svoje sítě. Dokázali je transformovat ze starých na nové a byla to transformace dokonalá, jiné obory mohly jen závidět. Veksláci měli ze svých kšeftů s valutami „úspory“ a ty dokázali v nových časech investovat. Veksláci se nemuseli podnikání a investicím učit, uměli to daleko dřív než všichni okolo. Právě oni jako první bleskově vydělávali závratně vysoké částky a najednou si mohli dovolit veřejně to, co předtím mohli jen opatrně a potají usrkávat. Drahé dovolené, luxusní auta, ožíračky a přežíračky všeho druhu. Také uměli žít se strachem, kterému nepřikládali valný význam. Otmar tehdy strach měl. Vidět na vlastní oči kufry plné bankovek, běžně se povalující skutečné zbraně, od malých glocků k samopalům, chlapi s pohybem koček a pohledem dravců. Na to si jen tak zvyknout nedokázal. Bál se. A bylo to na něm vidět, i když se domníval, že svůj strach dovedně skrývá.

Spadnout mezi sebranku bylo snadné. Stačilo mít auto a chuť vydělávat. Obojí Otmar měl. Nesnášel veksláky, ale cosi ho k nim tehdy táhlo. Později pochopil, že to byla touha po doplnění vzdělání. Nevěděl nic o kšeftech a kšeftaření a veksláci tehdy byli v oboru mistry. Znali policajty, znali lidi od soudu, celníky, lidi z bank. Portfolio, které Otmara do doby, než se začalo smrákat nad doly, vůbec nezajímalo. Policajtům, soudům i celníkům se vyhýbal, banka ho zajímala jako místo úspor a ty byly v jeho případě směšné. A najednou prásk, velký třesk. Jistoty zmizely a Otmarovi nezbylo, než se učit plavat.

Naučil se chodit do banky jako do samoobsluhy, nabíral přes nastrčené duše úvěry, kupoval nemovitosti, investoval do staveb. Pak koupil svou první malou průmyslovou firmu a zjistil, že dokáže shánět zakázky, že dokáže řídit výrobu, že tomu prostě rozumí. Objevil golf, myslel si tenkrát, že je to jen flákání po hřišti a shánění kšeftů, ale velmi brzy pochopil, že chce golf opravdu hrát. Přísná pravidla a nestálé podmínky. Otmarův svět. Počasí, denní doba, vnitřní naladění. Golf se nedal předvídat, stále se bylo co učit, stále se dalo zlepšovat. Zamiloval se.

Možná právě tehdy začalo něco mezi Otmarem a Lucií praskat. Jako kdyby se Otmar navracel ke své podstatě, jako kdyby vyklouzl z chimér, v nichž žila Lucie. Protože Lucie, to už dnes věděl, to byla jedna velká chiméra. Možná jsou lidi, kterým jde o umění, všichni takoví, to Otmar nedokázal posoudit, ale Lucie v chimérách žila a na počátku do nich dokázala Otmara naplno vtáhnout, dala mu pocítit jejich kouzlo. Pak se ale přihlásil reálný svět, Otmar se otřepal a vrátil se sám k sobě. Avšak Lucie pro něj dál silné kouzlo měla. A na cestě bylo dítě. Otmarovo dítě.

Udělal by pro ně tenkrát cokoliv. Jeho cokoliv znamenalo peníze, peníze a ještě jednou peníze. Dokázal je vydělávat. Dokázal o ně nepřicházet. Ztráty vyrovnával novými zisky, a ztráta pro něj byla zkušenost, tedy jiná forma bohatství. Párkrát se třásl strachy ve vazbě, do níž se dostal při zátahu na jednu propojenou skupinu, jíž se dával za vinu organizovaný zločin. Skupina pod tlakem policie zanikla, ale Otmar přežil. A zesílil. Na rozdíl od mnoha jiných.

Dlouhá léta se domníval, že Lucie nemá o jeho aktivitách ani potuchy, že si žije ve svém světě a nestará se, kde se na něj berou prostředky. Možná by to tak i bylo, kdyby kolem sebe neměla svou rodinu. Jejich životy bohatství dráždilo. Páchlo jim. Stejně jako Otmar, ten jim páchl taky. Nejdříve havířinou, později kšeftařením. Jenže Otmar nedokázal nepáchnout, šel do života až na dřeň a intelekt ho nezajímal.

Lucie si z rodinných řečí nedělala těžkou hlavu, alespoň z počátku. Proto se Otmar domníval, že žije v jakémsi vzduchoprázdnu spojeném s jejím uměleckým vnímáním. Teprve až se narodilo druhé dítě, Denisa, pochopil Otmar, že Lucie v žádném vzduchoprázdnu nežije. Právě tehdy Otmar zatoužil po sídle. Už nechtěl bydlet v bytě, ve městě, chtěl do vlastního. Peněz měl tenkrát dost na to, aby mohl pomýšlet na něco velkolepého. A Lucie se do jeho projektů zapojila. Ožila při výstavbě domu, při budování obrovské zahrady, fascinovalo ji zařizování interiéru. Tenkrát jako kdyby zrealizovala samu sebe, tenkrát stála nohama na zemi, tenkrát spolu doopravdy žili. Krásné časy.

Otmara všechno táhlo na Landek. Už jako malé dítě věděl, že tohle je jeho vrch, že lesy, kterými pobíhal, mají sílu jeho dětských vztahů, jeho předků, kteří tam vyráželi pro uhlí i pro zábavu, že Odra v těch místech voní, přestože kousek za ní se tyčí koksovna a každou chvíli dýmá salvami kouře. Nikdy nekončící proud aut na dálnici mezi Odrou a koksovnou jako kdyby tvrdil věčný pohyb, který k Otmarovu životu patřil. Nic statického, vždy dynamika. Landek.

Věděl, kde dům postavit. Jako kdyby tušil, že z petřkovické strany se Landek brzy stane lidským mraveništěm. Na koblovské straně Landeku, v lese, měl své dokonalé místo. Bylo těžké získat všechna povolení, ale nakonec, kdyby to šlo snadno, nic z domu by ho netěšilo.

Lucie zpočátku o Landeku nechtěla slyšet. Byla z centra, od plenek zvyklá na velkoměsto. Otmar ale od svých představ neuhnul. Landecký les pro něj měl až příliš velkou sílu na to, aby ho jedna jediná Lucie dokázala zdolat. Nakonec se zapojila. Dostala volnou ruku a mohla tvořit. Koncepci, zahradu, interiér. Sídlo, které vybudovali, je spojilo. Bohužel ne na dlouho. Pár let po nastěhování se Lucie znovu uzavřela do svých chimér a znovu se pokoušela malovat.

Otmara mockrát napadlo, jak by se Lucie vyvíjela, kdyby neměla finanční zázemí. Ingrid velmi brzy opustila své představy imaginárního světa výtvarného umění a zamířila do školského managementu, stala se okresní školní inspektorkou. Vzala si podnikavého muže z malého města a vede si dobře. Nejlíp ovšem podle Otmara v tom, že má Nikol. Jediné z dětí Chorovských, které má jejich geny.

Juli děti nemá, zůstala svobodná.

Otmarovy děti Denisa a Tom se nevyvedly. Jediná Nikol, o tom byl Otmar přesvědčen, je Chorovská.

Nikolin bratr se od rodiny trhnul dávno, nikdy nechtěl jezdit na prázdniny na Landek, zůstával ve svém jesenickém světě, kterému Otmar nerozuměl, a dnes má ve svém malém městě malý autoservis. Ale Nikol, Nikol je jiná. Táhne ji to k Ostravě. Říká sice, že Ostravu nesnáší, ale kde žije? V Ostravě. Kde získala nejlepší podmínky pro svoje vize? V Ostravě. Přes všechny jesenické a olomoucké peripetie žije a pracuje v Ostravě. Je Chorovská. Patří sem a ještě o tom neví.

Láhev se téměř vyprázdnila. Ještě než se dostal k úplnému dnu, otevřel si další. Velmi drahý alkohol zavoněl.

Usmál se.

Už jako havíř si navykl na kvalitní chlast. Havířský plat to dovolil. Socialismus si v havířích pěstoval svůj establishment. Fajnová vrstva lidí s černými linkami kolem očí. Ty linky si havíři po směně černili sami. Mourem. Aby bylo na první pohled jasné, co jsou zač. Privilegovaná vrstva ostrých chlapů, kterým je dovoleno vše. No risk, no fun.

Převrátil do sebe další skleničku.

Pokusil se zauvažovat nad tím, kdy se mu ztratila rodina, pro kterou byl ochoten udělat vše. Vydělával peníze, hromadil majetek, nutil děti do studia a do sportu. Přesto se někde objevila trhlina a tou se vše rozklížilo, plíživě, pomalu, až jednoho dne zjistil, že rodina neexistuje, že ve vile žije několik jedinců, kteří se snaží nějak zalepit své vnitřní prázdno.

Možná vše pokazil penězi.

Byl příliš zahleděný do svých podniků?

Někde mu něco podstatného uniklo.

Pak už se všechno vezlo k rozpadu.

Jeho opilá hlava generovala obrazy, jeden za druhým. Dávaly smysl jen jemu samotnému.

Lucie v malířské haleně, s velkým hrnkem v ruce. V hrnku množná býval čaj, později ale Otmar pochopil, že hrnek Lucie nemá na čaj, má ho na víno.

Denisa zfetovaná ve svém pokoji, její bezduchý úsměv řezal Otmara hluboko, říká se tomu srdce, to místo, které bolelo řezavou bolestí, ale kdo ví, co to opravdu bylo.

Tom cynicky hledící na Otmara, který se mu snaží vysvětlit, co znamená byznys.

Kam zmizel život?

Domníval se, že všem ve své rodině vytváří podmínky pro realizaci toho nejlepšího, co v nich je.

Malířka Lucie se uchlastává.

Denisa, která měla být vzdělaná a samostatná, chlastá a fetuje.

Z Toma je hodný chlapeček, který plní očekávání doby.

A nikdo nikoho nemá rád.

Cítil to.

Kam dával dříve oči?

Domníval se, že mít rád je samozřejmost.

Jsou přece jedna rodina.

Lidé v rodině se mají rádi.

Na to nemusí být předpis.

To je přece samozřejmost.

Nebyla.

Kdy vlastně procitnul?

V Otmarovi zmizela další sklenička.

Za vším hledej ženu.

Miloval Lucii víc než svůj život.

Toužil po tom, aby byla šťastná. Toužil být jí dobrým partnerem. Toužil imponovat její rodině.

Cesta k realizaci jeho tužeb vedla přes peníze.

Vydělal jich spoustu.

Je ale Lucie šťastná?

Není, pije.

Je jí dobrým partnerem?

Není, došla mu s ní trpělivost.

Imponuje její rodině?

Nahlas se rozesmál. Jeho smích zněl v pracovně zvyklé na soustředění děsivě. Rozléhal se jako kamení padající ze skal a uváděl ho k dalším a dalším salvám smíchu.

I kdyby pro Lucii postavil zámek ze zlata, respekt její rodiny by nezískal. Pohrdali jím. Hłupy haviř. To bylo to jediné, co o něm kdy řekli. Žili si v pohodlí zavedených struktur obehnáni bezpečnostními hradbami vzdělání a konexí. Nemohl jim ublížit žádný režim, s žádným režimem nesplynuli. Jediné, co je děsilo, byl pád do temných struktur nevzdělanosti. Báli se lidí bez vzdělání. Jejich obranným trikem vůči nim byla arogance.

Doby, kdy se Luciině rodině snažil zavděčit, byly dávno pryč.

Snažil se dlouho, velmi dlouho. Až příliš.

Procitnutí přišlo náhle, ale jasně, přehledně a nevratně.

Pokračování za týden.