Genius loci (2/4)

Ve škole to bylo složitější. Juli, ta pásla po jedničkách a po vzorném chování, a tím Otmarovi připravila nepříjemnou půdu.

Ona vlastně celá škola byla Otmarovi nepříjemná. Novogotická budova z červených cihel se nad náměstím tyčila jako dominanta světa a už odmalička v Otmarovi vyvolávala respekt. Vstoupit do takové budovy, to není jako vběhnout do landeckého lesa a vybojovat si v něm postavení prvního bojovníka. Učitelé od Otmara očekávali podobné chování a podobné výsledky jako měla Juli.

Jakmile Otmar nastoupil do první třídy, získala nad ním Juli obrovskou moc. Ve škole byla silná ona, ona věděla, jak na to. Na Landeku se bála, ve škole excelovala. Otmar byl průšvihář. No risk, no fun. Jenže tohle heslo se v žádné škole nenosí. Nakonec se Otmar vždycky nějak srovnal, ale průšvihy, ty se s ním táhly pořád.

Když bylo Otmarovi devět, narodila se Ingrid a něco ve vztazích se navždy přeskládalo. Ingrid byla uličnice, žádný vzorňásek jako Juli. Najednou Otmar nebyl proti Juli sám, najednou měl spojence. Byla to sice jen malá holka, ale ani ona neměla ráda povýšeneckou pózu nejstarší sestry a snažila se z jejího vlivu dostat.

Chorovští však nerostli jako dříví v lese. Naopak. Jejich rodina žila podle přísných pravidel. Práce, rodina, kostel. Oba rodiče pracovali a oba byli na svou práci pyšní. Otec byl už ve třetí generaci horníkem a matka pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici. Oba považovali rodinu za posvátnou. Neexistovalo nic, co by pro ně bylo přednější.

Každou neděli chodila celá rodina do kostela. Mezi Ostravou a Hlučínem jezdívala stará tramvaj. Každou neděli do ní U Jana nastoupili a v Ludgeřovicích u kostela vystoupili. Tramvaj bývala plná k prasknutí. Ludgeřovická farnost čítala tři velké obce, kromě Petřkovic a Ludgeřovic i Markvartovice, a kostel svatého Mikuláše tomu odpovídal. Obrovský, postavený ve slezském novogotickém stylu, z červených cihel a s vysokou věží, která je vidět z daleka. Kdykoliv Otmar vstoupil do chrámu, ocitnul se v jiném světě. Od raného dětství sledoval s vytřeštěnýma očima souboj mezi nebem a peklem. Velkolepý prostor vyzdobený fantaskními malbami poutal jeho pozornost po celou dobu mše. Pekla se nebál, věděl, že jemu se peklo vyhne. Nedělal křivárny, jel na férovku a nebál se prohrávat. Peklo na něj nemohlo.

Ty malby ho fascinovaly dodnes. Každou neděli už do kostela nechodil, ale občas, občas na mši zašel. Věřil v Boha všemohoucího a bylo mu jedno, zda se mu někdo vysmíval. Bůh existoval. Nebyl si jistý existencí pekla, ale věděl, že Řád a Vesmír fungují. Proto chodil do kostela, proto se modlil. Bůh mu dal duši dobrodruha a určitě to nebylo proto, aby se dostal do pekla. Otmar věděl, že až jednou umře, bude mít pohřeb v ludgeřovickém kostele, tak jako všichni jeho předci. Je to nádherný chrám.

Práce, rodina, kostel. V tom žila jeho rodina, v tom vyrůstal.

Co mu z toho zbylo?

Kostel a práce, rodinu nezvládl.

Jak Ingrid rostla, Juli měkla. Nevydržela být svatá. Nakonec si s Ingrid a Otmarem hrála a vzala je do ochrany, protože Juli jako vzorná měla velkou pozemskou moc.

Vzniklo zvláštní společenství. Otmar jako dobrodruh dokázal budit respekt silou a neváhal chránit své sestry. Juli jako pilná a snaživá dokázala žehlit prohřešky. Malá Ingrid svou bezprostředností zničila i zavilé nepřátele. Ti tři drželi při sobě a vždy se jim to vyplatilo.

Juli nastoupila na ekonomickou školu, Otmar později na průmyslovku, samozřejmě hornickou, a Ingrid si prosadila gymnázium. Tam přičichla k umění a zatoužila stát se malířkou.

Každý z nich byl jiný, stále je ale cosi drželo při sobě.

Tohle Otmar u svých dětí nedokázal.

Vychoval dva sobce, kteří nebyli odolní.

Platil jim drahé školy, drahé kroužky a byl pyšný, že na to má.

Možná měl jako jeho otec vzít do ruky rákosku a nechat je běhat po Landeku. Vykašlat se na kroužky a nechat je, ať sami objeví svou vlastní disciplínu. Jeho děti umí perfektně anglicky, zcela samozřejmě se pohybují po světových letištích a hotelech, umí řídit drahá auta, hrát golf, tenis a squash, žádná moderní technologie jim není cizí. I pocit radosti mají s jistotou v zádech, vznášejí se na vlnách kokainu. Když potřebují peníze, natáhnout ruku a táta dá. No risk, no fun? Jako táta se podělal. Risk se v případě výchovy vlastních dětí nekonal.

Zažily jeho děti alespoň stín dobrodružství? Alespoň stín pocitu vlastní zodpovědnosti za vlastní chyby? Pochyboval o tom. Vlastně jim to ani nedovolil. Zlatá klec je zlatá klec.

Přitom on sám se do klece nikdy zavřít nenechal.

Divočina, to byl svět, který on sám potřeboval.

Svoji první ženu poznal na tancovačce. Bylo to v době, kdy začínaly diskotéky, v době, kdy se chodilo tancovat většinou tam, kde hrála živá hudba, protože disko bývalo jen v hodně velkých městech.

Psal se rok 1977, Otmarovi bylo dvacet a tvrdě se držel hesla „Disko, disko, to je krám, hard rock je náš nový pán!“ V tom hesle byl vzdor. Disko společnost tolerovala, máničky a jejich rock pronásledovala. Otmar netoužil po Horečce sobotní noci. Potuloval se po vesnických zábavách, které naoko pořádaly místní organizace socialistického svazu mládeže. Ve skutečnosti šlo o základnu rockového tápání v temnotě travoltovské úhlednosti.

Svoji první ženu poznal na taneční zábavě v hospodě se sálem, kterému se neřeklo jinak než „U Vybranca“. Vesničtí pořadatelé v Markvartovicích se domnívali, že kapela, která měla na jejich zábavě hrát, je mírná jako vánek. Jenže se psal rok 1977 a hudba mírná jako vánek zmizela. Možná ještě zněla v myslích starých pořadatelů, ale mladí, kteří přicházeli, chtěli rachot, jekot, hluk. I Otmar.

Sál byl plný a kapela hrála nejrockověji, jak se dalo. Dlouhé vlasy, džíny, cigára, ponurá scéna. Energie se magicky stupňovala. Omšelé džínové postavy se pohybovaly v rytmu tvrdého rocku, mávaly rukama, házely hřívami dlouhých vlasů, točily nad hlavami džínovými bundami. Staří hasiči a pomocníci veřejné bezpečnosti se dostali do úzkých. Dvě mužské postavy naskočily na záda svých společníků a rozbalily to ve velkém. Sál ječel blahem, kytary řvaly, ztemnělý sál chrlil agonii.

Pořadatelé se vrhli na rebely a začali je sundávat z ramen svých nosičů. Džínové postavy se vztekaly. Tahaly se s pořadateli, ale než se stačily pořádně začít rvát, byl sál plný příslušníků veřejné bezpečnosti. Rozsvítili a začaly pracovat pendreky. Největší rebelové byli nahnáni do dvou antonů.

Otmar nečekal, až ho vezmou pendrekem po zádech, a utekl přes jeviště. Markvartovický sál znal jako svoje boty. Cestou popadl za ruku holku, co se tiskla ke zdi, aby unikla tlaku davu uhýbajícímu před silou pendreků. Byla mrštná, vyskočila za Otmarem na jeviště a uháněla s ním k oknu do sousední zahrady. Nebyli sami, kdo oknem skákali, o tom okně věděla půlka Markvartovic. V temnotě zahrady se dalo ztratit a vyběhnout dál do polí, tam už příslušníci nebyli. Holka, kterou Otmar v běhu strhnul s sebou, utíkala zběsile, Otmar cítil, jak jí buší srdce a s jakou úporností nechce padnout do rukou veřejné bezpečnosti. Přelezli dva ploty a skončili na malém seníku mezi polem a loukou. Vylezli nahoru, usedli do sena a potichu naslouchali okolním zvukům. Od sálu se ozýval jekot, nadávky, zvuk aut. Na seníku seděli dlouho. Otmarovi bylo dvacet let, dokončil první ročník vysoké školy a třásl se strachy. Teprve na seníku mu došlo, že ho mohli sbalit taky, že mohl mít ve škole problémy a že a že a že. Holka vedle Otmara se třásla taky. Tiskli se k sobě a najednou oba zatoužili po tomtéž. Soulož byla nádherná. A vznikl vztah. Sex, tajemnost, mizení a znovuobjevování, vše dokonale brnkalo na jeho strunu no risk, no fun. Otmar byl spoután. Vzali se. Prožil s ní studium a první roky na šachtě.

Nebylo to jen fárání, co Otmara vtahovalo pod zem. Jeho manželství, jeho životní styl, to bylo skutečné podzemí. Bydleli v luxusním bytě, který Otmar jako mladý báňský inženýr dostal od šachty, ale to bylo to jediné, co je spojovalo s životem na povrchu. Neměli děti a ani je nehodlali mít, vymetali pochybné kluby, kterých tehdy v Ostravě bylo poskrovnu, pili první ligu a hádali se jako zuřiví psi.

Mezitím se Juli dala na účetnictví a malá Ingrid na studium výtvarného umění. Původně si Ingrid myslela, že z ní bude skutečná malířka, co vystavuje a prodává svá díla, jenže se na vysněné akademické studie nedostala a nakonec byla ráda, že zakotvila v Ostravě na fakultě pro učitelky. To, že Ingrid začala studovat na fakultě v Ostravě, převrátilo Otmarovi život naruby. Jeho malá sestřička se začala přátelit s Lucií, krásnou holkou, která se stejně jako Ingrid toužila stát významnou malířkou, a stejně jako Ingrid, ani jí to nevyšlo. Holky studovaly výtvarnou výchovu a český jazyk, ale tvářily se, že jednou rozbijí pravidla a prorazí. Otmarovi bylo jasné, že jejich nápady jsou mimo, ale Lucie, ta ho přitahovala. Byla trochu tajemná, ale ne moc, právě tak akorát, aby na ni myslel daleko víc než na svou divokou ženu. Otmara přestávalo bavit potloukání po barech, chlastání a hádky.

Pokračování za týden.