V Evropě žije několik malých národů, jejichž řeč je uznávaným jazykem, i když to není jazyk úřední. Jedním z těchto národů jsou Kašubové.
V počátcích středověku jižní Balt ovládali Slované. Uvádí se, že hlavní příčinou zániku jejich kmenových svazů bylo kromě nejednotnosti to, že trvali na svém pohanství a vnímali křest jako ztrátu identity. Slovanské národy, které křesťanství přijaly, přežily do dnešní doby. Týká se to v případě západních Slovanů především Čechů a Poláků, ale i Kašubů.
Do oblasti osídlené Kašuby, tedy do Pomořanska, jehož centrem byl od nepaměti přístav Gdańsk, se z germanizovaného Pobaltí od raného středověku stahovali lidé slovanského původu. Unikali sem před vyvražďováním a před germanizací, Pomořansko totiž patřilo již od 10. století polskému království.
Silný germanizační tlak Kašubové zažili v období moderních dějin, kdy se Kašubsko po zániku polského státu stalo až do konce 1. světové války součástí Pruska.
Dnešní Kašubové jsou respektováni jako etnická skupina a kašubština je považována za jazyk.
A jak je kašubština vidět na první pohled?
Kašubové mají uvedené názvy obcí nejen v polštině, ale i ve svém jazyce, mají řadu místních produktů, avšak ve srovnání s bretonštinou a s Bretaní se mi zdá, že Kašubové, jejich kultura a jejich jazyk jsou už jen na úrovni folklóru, tedy osobitých projevů lidové kultury. Podobně jako je tomu v regionech u nás. S výjimkou toho, že žádné naše nářečí není považováno za jazyk.
