O naduté tlačence

Byla jednou jedna rodina, která měla ráda slezskou tlačenku. Byla jednou jedna slezská tlačenka, která neměla ráda onu rodinu.

Láska prý prochází žaludkem. Po zakoupení prasete má tedy vystaráno.  Celého nebo alespoň poloviny, z čehož je patrno, že bylo míněno prase již vykrmené a zabité, protože opravdickou zabíjačku bych si do domu nepustila. Představa mé ruky namočené v teplé krvi, kterou je třeba míchat pro další použití, aby se nesrazila, mi naháněla husí kůži snad ještě víc než pavouk běžící po mém obličeji. Rovněž představa střev proplachovaných v koupelně mi nepřipadala nijak vábná, i když naše vana již zažila ledasco. A tak bylo společně ujednáno, že ze zabíjačkových lahůdek bude pouze ovar, klobásy, zabíjačkový guláš, polévka a světlá tlačenka, než mi došlo, že ze základní nabídky v podstatě chyběly už  jen jitrnice a prejt.  Moje chyba, protože dodnes kvůli své neústupnosti neumím špejlovat.

Ačkoliv to tak vypadalo, žádná výhodná investice to nikdy příliš nebyla. Nízká cena masa za kilogram dezorientovala, protože procentuelní zastoupení kvalitního drahého a libového masa k bůčku bylo tak jedna ku deseti. Mrazák pak zaplnily balíčky tučného bůčku,  který kromě mého muže nikdo nejedl, a zůstávaly tam i do další „zabíjačky", přičemž maso na řízky a kotletky zmizely hned první měsíc. Potřeba vyprázdnit mrazák mě donutila k zahloubání se do kuchařských knih, abych pak bůček zpracovávala různými způsoby i pro potěchu chlapů v hospodě, kam jej můj muž odnášel jako zákusek k pivu.

Jednou bylo prase tak velké a tak tlusté, že jeho bůček neměl ani jedinou vrstvičku libového masa a červená barva zářila v bělobě tuku pouze u samých žeber. Jíst by se prostě nedal, pro sýkorky ho bylo příliš mnoho - navíc se prase kupovalo v létě, kdy byly nákupní ceny nejnižší, a na zimu jsem chtěla v mrazáku uchovat zejména ovoce a zeleninu. A tak bylo dohodnuto, že se maso nasolí a u souseda vyudí na slaninu. Představu mého muže, že bůček přenesený z kuchyně do sklepa vydrží klidně i víc dnů, jsem nesdílela. Po třech dnech připomínání jsem si připadala jako pěkná semetrika a byla si odporná, že bych se sama se sebou i rozvedla. Já za to opravdu nemůžu, i když můj muž si myslel, že ano, ale to maso samozřejmě po týdnu zasmrádlo a muselo se vyhodit.

V době nazývané za komunistů se občas na pultě objevila tlačenka pod obchodním názvem slezská. Velmi nám chutnala a tak jsem měla radost, když jsem na ni sehnala recept, podle něhož jsme roky vyráběli naši domácí tlačenku. Protože se po celou tu dobu nepřihodilo při její výrobě nic zvláštního, což bylo v našem případě zvláštní již samo o sobě, přišel můj muž jednou s určitým zpestřením. On by prý raději vařil tlačenku v původním přírodním střevě a ne v tom igelitu, který jsem kupovala v papírnictví. Z přemýšlení o způsobu naplňování střev tekutou hmotou s kousky masa a rozemletými kůžemi mě vytrhnulo jeho triumfální gesto, s nímž před můj zrak vytáhnul prasečí žaludek. Já hloupá nevěděla, že jako původní obal lze mimo střeva použít i jiné tělesné pozůstatky.

K půlce prasete jsme přikoupili ještě čtyři vepřové nožičky, kus plecka a dvě kolena, aby bylo dost libové a rosol vytvářející suroviny, a podle tradičního postupu jsme vyrobili prádelní hrnec polotovaru na tlačenku.  Pak jsem měla za úkol držet zaručeně přírodní žaludek, do něhož manžel směs naběračkou (moravsky žufanem) naléval a naléval. Při mé znalosti biologie jsem věděla, že žaludek je sval, který se roztahuje, ale nevěděla jsem, kolik litrů obsahu ten náš pojme. Asi to nevěděl ani můj muž.  Když jsem bachratou stvůru, vypadající jako nafouklý měch strakonických dud, už nemohla udržet, sdělila jsem to své drahé polovičce. Představa práce nazmar jej vytrhla ze snění o předvádění ohromných plátků tlačenky kamarádům, do něhož upadl při nalévání, a ukončil moje trápení pevným zauzlováním. Ještě mi pomohl dát tlačenku do ohromného hrnce a odešel do hospody připravit ony kamarády na velké překvapení. Mně přenechal úklid umaštěné kuchyně a jejího vybavení, ale hlavně mě poctil důvěrou, abych tlačenku uvařila. Což o to, vařila jsem jich už mnoho, ale ne tak velkou a tlustou. Vypadala příliš nadutě na to, aby byla ochotna se mnou konzultovat, jestli ji už mám vytáhnout z horké lázně. Spoléhajíc na svou intuici, po určité době jsem tlačenku obrátila, dbajíc na to, abych jehlou horní část opatrně propíchala kvůli úniku vznikající páry. Když už chybělo jen několik minut od okamžiku, kdy jsem měla tlačenku z hrnce vytáhnout, z přemýšlení o tom, jak to udělám, mě vytrhnulo upšouknutí. Ještě když jsem v předtuše něčeho fatálního utíkala do kuchyně, přesvědčovala jsem se, že původcem onoho zvuku byl některý syn, jenž do ní nepozorovaně vklouznul. Leč pravda byla neúprosná a pohled do hrnce jednoznačný. Přirozený obal nevydržel nepřirozený objem a prasknul. Nahoře se kolébal scvrklý žaludek a nějakých pět kilo masa vesele a volně plavalo mezi kořením v nějakých dvaceti litrech vody. Během následujících pěti minut jsem prošla celý repertoár svých emocí, až jsem došla do osvědčeného brečení, které vyplavilo lítost i vztek - na koho asi. Následující hodiny jsem nebyla vůbec schopná do kuchyně vejít, ze zásady jsem to neudělala ani po příchodu mého rozjařeného muže, který měl představu, že už je ta tlačenka i ztuhlá. Pohled do hrnce jej rovněž vyvedl hodně z míry, tudíž bylo třeba najít viníka. Na otázku, co jsem  proboha dělala, když tlačenka byla při jeho odchodu naprosto zdravá a nejevila žádné touhy prasknout, jsem ani neodpověděla, jelikož jsem ji samozřejmě očekávala.  Až druhý den jsem cedníkem vybrala všechno maso na pekáč a zalila jej tekutou směsí doufajíc, že se stane zázrak, a i přes mnohonásobné rozředění zrosolovatí a vytvoří kompaktní a na talíř přenosnou masu.  Zázraky se dějí, leč v tomto případě to asi Bůh nepovažoval za vhodné.