Jak jsem byla technický antitalent

Jak jsem byla technický antitalent

Nějak jsem sama sebe za ty roky přesvědčila, že jsem technický antitalent. Nebo spíš jsem se nechala přesvědčit. Nicméně to neznamená, že v případě potřeby nejsem schopna pochopit fungování určitých přístrojů. Možná jsem se podvědomě bránila dát najevo, že nejsem tak blbá, jak vypadám, abych udržela představu svého muže, že ničemu nerozumím, a také, abych se o ně nemusela starat.

Neomylná diagnostika

Když se začaly ozývat při ždímání prádla z automatické pračky mně nelibě znějící tóny, velmi pečlivě jsem ji týden sledovala, až jsem vyhodnotila na základě svého diagnostického smyslu, že je třeba sdělit manželovi pro něj radostnou novinu: bude muset do hospody sehnat opraváře, o němž jsem si dlouhá léta myslela, že se jmenuje Venca Pračka. Také jsem ho tak s patřičnou úctou oslovovala. Informací, že to je jeho přezdívka, jsem se nenechala nijak zmást a říkala mu tak i nadále, protože zkrátka na to jméno reagoval a hodilo se k němu. Předběžně jsem vyslovila  svůj názor, že ta pračka kvílí, jako když se jí zadírá motor. Když se můj muž dosyta nasmál, odešel vyprávět do hospody, jak jeho žena, inženýrka, má zadřenou téměř novou automatku. Bylo mi to jedno, hlavně že za dva dny opravář přišel. Popsala jsem mu odvážně příznaky i v čem je podle mne zakopaný pes. On mě ubezpečil, že takovou blbost  v životě neslyšel, rozmontoval a zkontroloval vše, co se dalo, až nakonec přece jen otevřel útroby pračky v místě uložení motoru.  Slyšela jsem, jak si šeptá s mužem v koupelně, kolem níž jsem nenápadně často chodila. Při odchodu mi opravář vyjmenoval nejčastější závady, které pračky sužují, a na závěr slíbil, že ten zadřený motor určitě opraví. Ani nechtěl peníze. 

Uhodit hřebík na hlavičku

Věděla jsem už před svatbou, že muži a ženy jsou po všech stránkách naprosto cizorodé bytosti, leč skutečnost zdaleka přesáhla moji připravenost to zvládnout. Muž sliboval, plánoval (nebo to bylo naopak?) a pak se v hospodě s patřičnými odborníky radil. Ještě štěstí, že historie pokročila o kus dál, protože by určitě s velkým elánem přibral další typicky mužskou „práci" a šel by válčit, takže bych se realizace oněch plánů nedočkala asi nikdy. Mně natruc by se určitě nechal zabít. Když odpadlo přední čelo ve spodní části křesla, vzniknul velký problém, jak jej tam opět přidělat, když se to jinak dělá postupně při  kompletaci. Už ode dveří bylo vidět rudé vnitřní čalounění, vevnitř se hromadily chuchvalce prachu, děti vzniklý prostor používaly jako tajnou skrýš, stejně jako náš jezevčík. Tedy aspoň doufám, že tam nelezl z jiného důvodu. A můj muž stále přemýšlel, jak si s problémem poradit, aby řešení bylo precizní. Uběhl měsíc, dva, půl roku, rok. Až jsem se jednou ráno naštvala, přehrabala jsem v garáži jeho vzorně vyrovnané a popsané krabičky s materiálem, vzala nejdelší hřeby, které tam byly, a rovněž tím největším kladivem jsem čelo přitloukla na svoje místo. Hlavičky hřebíků se v profilu čalounění úplně ztratily a křeslo vypadalo opět jako nové. S pýchou a očekáváním pochvaly jsem čekala na reakci své drahé polovičky, leč on si toho celého půl roku vůbec nevšimnul! Až jednou, když se po dobrém obědě vyspal dorůžova řekl: „Už jsem přišel na to, jak opravím to křeslo."  Když v něm nenašel žádnou zející díru, v rozpacích se na mně podíval a zeptal se: „Já jsem to už opravil?" Když jsem mu sdělila, jak jsem to vyřešila, šly na něj mrákoty z mého naprosto neprofesionálního postupu. Podle mne se mu ulevilo, že si může ze svého imaginárního seznamu prací jednu vyškrtnout.

Příští víkend to udělám

K mnoha technickým záležitostem jsem se postavila čelem sama. Buď řešení nějakého problému spěchalo nebo zkrátka žádný šikovný chlap v mé blízkosti nebyl. Přitom jsem se nijak zbytečně netrápila správnými technologickými postupy. Některé práce doma  přímo řvaly o zahájení, ale stejně jim to nepomohlo. Když jsme se narychlo stěhovali z paneláku do rodinného domku, odstranění starých tapet a vybílení místností se dočkaly z provozních a časových důvodů nejdřív ty hlavní obytné místnosti. Po nastěhování se muž postavil v předsíni a pravil: „Příští víkend to udělám i tady." Podle dlouholetých zkušeností a zaběhlých praktik jsem předpokládala, že tím myslí následující sobotu a neděli. Když jsem po šestnácti letech z domu odcházela, visely stále od stropu v předsíni odlepující se kusy tmavých tapet po dřívějších majitelích. Zatímco já jsem se hluboce styděla za ponurý, špinavý a mému vkusu nelahodící vstup do našeho domova, on v klidu maloval výkresy nových vestavěných skříní, které udělá, až sežene vyschlé dřevo,  a domlouval položení keramické dlažby, kterou položí před dokončením oněch skříní. Vzhledem ke svým plánům se zdálo naprosto nelogické vymalovat, když se bude „zanedlouho" opět prášit a muselo by se to dělat znovu.

No vidíš, jak ti to jde!

Zkoušela jsem všechny ženské fígle, ale nezabralo nic. Jen jsem si zbytečně dělala základ na žaludeční vředy. Jednou to vypadalo hodně nadějně, a to když nám přišli zapojovat telefon a do předsíně provrtali otvor pro přivedení drátu. Telekomunikační pracovník se mi velmi omlouval, že bude muset odloupnout nahoře kus tapety, aby jej tam mohl připevnit. S nadšením jsem ho nabádala, ať není troškař, ať si klidně utrhne větší kus, ale bohužel byl příliš ohleduplný na to, aby výsledek jeho práce probral mého muže k činnosti. Zbývala dvě řešení. Udělat onu úpravu předsíně sama nebo zaplatit odborníka. První variantu jsem zavrhla, jelikož jsem dělala doma vše ostatní, a to jsem se přece nemusela vdávat! Mezi námi: musela.... Po předcházejících zkušenostech jsem nechtěla udělat stejnou chybu dvakrát, protože po prvotní kritice by mi přibyla další práce navíc. „No vidíš, jak ti to jde!" pravil můj muž poté, co jsem se nevydržela dívat na slepice zapadající obrazně po kolena, pokud se to tak u těchto zvířat dá říci, do směsi původní hoblinové vystýlky,  výkalů a bláta, a skřípajíc zuby jsem vyčistila a vystříkala dezinfekcí kurník i přilehlé prostory. Samozřejmě, že tak kvalitně, jako by to udělal on, jsem nemohla nikdy nic udělat, ale projednou, možná i prodvakrát, a kdo ví, možná i protřikrát se nic fatálního nestane.

Po druhém řešení  jsem nikdy nesáhnula v rámci zachování manželovy mužské ješitnosti, protože bych ho tím hluboce urazila, což jsem s přihlédnutím ke své lásce k němu nemohla dopustit. A tak jsem po několika letech rezignovala a při každé návštěvě obracela vše v legraci žertovnými poznámkami. Abych v celé situaci našla něco pozitivního, spočítala jsem si, kolik jsme za ty roky ušetřili za primalex, kdybychom každý druhý rok dle běžných praktik bílili.

Co s tím pořád děláš?!

Protože jsem všechny domácí práce vykonávala já, nikomu jinému se samozřejmě nemohly ani rozbít přístroje či nástroje, které jsem používala jako pomůcky. Když jsem oznámila muži, že se ulomila nějaká páčka, prasknulo těsnění či spálil motůrek, čekala mě vždy stejná věta: „Co s tím pořád děláš?! Mně se ještě nikdy nic nerozbilo!" Moje nesmělá připomínka, že naposledy něco opravoval před půl rokem, což se mi nezdá až tak moc pořád, a už vůbec ne, když vezmu v úvahu množství úkonů toho kterého přístroje, které jsem s ním za tu dobu provedla, zanikla v hluku, s nímž mi jej vytrhnul. Jestliže jsem byla uprostřed míchání piškotového těsta, šel hned do garáže, v níž byla improvizovaná dílna, aby vzápětí přístroj přinesl funkční. Když neměl potřebnou součástku, matičku či těsnění doma, oběhl sousedy v ulici. Pro mne v nejhorším, pro něj v nejlepším, případě šel i do hospody. Ale vždy slavil úspěch, i kdyby mu jeho kamarád zámečník měl onu součástku ihned vyfrézovat na základě narychlo načrtnutého výkresu (bez toho to nikdy nešlo). Pokud však například vycházel z fénu kouř a zápach po spálenině, po jeho poznámce „Polož ho na chodbu, já se ti pak na něj podívám," jsem věděla,  že mě čeká dlouhodobější boj, který ovšem kvůli svému účesu podstoupím. Před „mými" opravami totiž dostávaly většinou přednost opravy ulomených koleček u dětských autíček a vykonávání jiných důležitějších věcí. Ale ta jistota, že mám muže kutila, ta byla úžasná.

Paní si přeje platit?

Za ty roky jsem zvládla taktiku, jak mého muže podpořit v realizování jeho i mých nápadů a potřeb. Nutno podotknout, že ty moje byly naprosto přízemní a krátkodobé, jako například zakopání obrubníků na květinové záhony,  zato ty jeho byly vzletné a dlouhodobé. Přistavění patra našeho přízemního domku, a to v lokalitě, kde kolem dokola byly všechny ostatní domy stejné a nízké, byla opravdu vize, protože by kvůli nám a schválení projektu městským architektem musela stavět i celá ulice . Nutno podotknout, že pár sousedů muž „zpracoval". Celá moje taktika měla  celkem tři fáze, za prvé: chválit, za druhé: chválit, za třetí: chválit. Asi jsem ho však příliš namlsala, protože najednou začal chodit s informacemi, kolik jsem ušetřila za palandy, manželskou  postel, noční stolky, dva psací stoly, knihovny, nepočítaně poliček, regály do sklepa, bednu na brambory a dřevěné obklady stěn (dokonce i dřevěné záchodové prkýnko),  což opravdu sám vyrobil v improvizovaných domácích podmínkách a částečně za pomoci truhlářských strojů v dílně svého kamaráda, a chtěl za svoji práci zaplatit. Moje přilepšování ve stravě i v kapesném na pivo v době, kdy se pro něco nadchnul a opravdu pracoval, či zvýšené nabádání synů k tichosti a ohleduplnosti, aby se mohl sladce a velmi dlouho vyspat, vůbec nepočítal!

Ještě pár let počkej....

Nutno podotknout, že v první polovině našeho manželství všechny vyjmenované kusy nábytku začal, v druhé je dokončoval většinou souběžně už i s opravami té staré části. Než vymyslel a narýsoval způsob podepření desky pracovních stolů  pro kluky pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů, aby na nich mohli lépe kreslit, ti, hovící si už v pubertě, odmítali chodit do výtvarné školy  a věnovali se spíše počítači, pro nějž však byla přece jen nejvhodnější poloha vodorovná.

Když smontoval, stloukl a očalounil modrým sametem manželské postele, byla jsem v sedmém nebi. Jen pokaždé, když jsem v průběhu následujících deseti let musela jednou rukou nadzvedávat těžkou desku i s matrací, abych mohla druhou rukou z úložného prostoru vytáhnout psací stroj, jsem desku buď neudržela nebo mi popojela, což  mělo za následek v obou případech bolestivé přiskřípnutí mé ruky nebo pořádnou ránu do hlavy. Přitom se mi rozsvítilo. Byla to samozřejmě moje vina! Buď jsem málo posilovala nebo jsem jako technický antitalent neuměla odhadnout nejlepší místo pro uchopení desky. Abych zachránila ruce i mozek do vyššího věku, ukládala jsem dovnitř postelí věci, které se téměř nepotřebovaly. Psací stroj do této kategorie ovšem nezapadal, ale nebylo pro něj nikde jinde místo. S érou počítačů se stal konečně nepotřebný a postel pro jeho uložení byla ideální, jenže to už zde byla namontována péra, která desku sama držela, nové matrace a  nově očalouněné čelo postele, protože to původní už bylo ošoupané od polštářů.

Obdobná situace nastala s nočními stolky. První roky jejich torza neměla přední stranu vůbec, pak se objevila dvířka, za nějaký ten rok i horní zásuvka, ale bez předního čela. To postupně, vždy s nějakým časovým posunem, můj muž velmi precizně opracovával, aby bylo naprosto hladké a bez kazu. A tak několikrát kytoval, obrušoval, lakoval a zase obrušoval a když nás konečně všechny sezval do ložnice k obřadu dokončení vnější úpravy šuplíku, ukázalo se, že ač se řídil rčením třikrát měř a jednou řež, tak prkýnko bylo o dva centimetry menší než zásuvka. To ho dokonale otrávilo, takže další tři roky nevděčný výtvor ignoroval. Když už desku konečně, trochu více odfláknutou, přišrouboval, zbývalo už jen počkat ještě dva roky na úchyty, aby šla zásuvka otevírat. V té době jsem si v nočním stolku udělala svoji tajnou zásuvku, protože bez zvláštní metodiky otevírání se do ní nikdo nedostal. Říkala jsem si, že až tak špatné to tedy se mnou po technické stránce nebude a že bych možná zvládnula i „ježka v kleci".

Improvizace

Na většinu drobných oprav, kterými jsem nechtěla obtěžovat muže a později po tatínkovi velmi šikovné syny, jsem brala ty největší kleště či kladivo, protože jsem zkrátka menší  nenašla. Když mě můj muž občas zahlédnul, jak se s něčím lopotím, chytal se za hlavu a vytahoval z různých úkrytů to správné nářadí. Tvrdil sice, že je schválně přede mnou neschovává, ale já jsem ho z toho podezírala, protože nikdy nevěděl, jakým nejneuvěřitelnějším způsobem ho použiji. Ostatně ani já sama jsem to předem nevěděla. Prostě jsem vešla do garáže a vzápětí jsem naprosto netechnicky improvizovala. Po rozhlédnutí se kolem prostě nějaká věc, o níž jsem někdy ani nevěděla, jak se jí odborně či slangově říká, upoutala moji pozornost natolik, že jsem ji vzala a podle nějaké intuitivní milisekundové vize v mé hlavě jsem ji použila. Účel světí prostředky, hlavně že výsledek byl pozitivní, i když ne příliš trvalý. Někdy však bohužel i nevratný.

Kabel sem, kabel tam....

Je zajímavé, že jak byl můj muž šikovný a vstřícný všem řemeslným profesím, k domácí elektronice, kromě jeho milované hifi věže,  se choval přímo macešsky a dost ji přehlížel, takže ji vlastně ani neuměl pořádně ovládat. Protože zakoupení videa a později i satelitu byl můj nápad, nevyvíjel žádnou aktivitu, aby oba přístroje zapojil, zejména však zprovoznil. Jestliže jsem chtěla pouštět a nahrávat  dětem pohádky nebo v pozdějším věku videoklipy vysílané na MTV, musela jsem si vzít návod k použití a přesně podle něj vše nastavit. Kupodivu jsem podle těchto různě tlustých brožurek, pokud byly v češtině, zprovoznila vždy všechno i natruc tvrzení o mé technické nepříčetnosti.

Dokud jsem měla k televizoru připojit pouze videopřehrávač, byla otázka propojení kabelů naprostá hračka. Zkomplikoval to můj muž, když zakoupil další tři antény a zesilovač pro příjem německých programů, který se musel mezi ony dva přístroje připojit, což se nakonec povedlo, protože nám pomáhal náš známý elektroinženýr. Složitější propojení mělo úžasný efekt: zhoršil se příjem českých programů a jen o poznání více se vyloupnul nějaký obraz z černobílých teček při naladění německého vysílání . Přímo rébusem se ovšem stalo pozdější připojení satelitního přijímače. Těch kabelů bylo už i na mne nějak moc. Příručka byla nanic, protože nebrala v úvahu nějaké amatérské mezivstupy, a tak jsem vše odpojila a logickou úvahou, že do každé té bedýnky musí jeden kabel vstoupit a jeden vystoupit,  jsem vše propojila. Proto mne docela překvapilo, když mi v rozporu s mojí domněnkou o propárovanosti konektorů jeden zůstal. Znovu jsem vše rozpojila a zapojila a bylo to. Až když se na televizní obrazovce postupně objevil film vysílaný na prvním programu, pohádka nahraná na videokazetě i úžasné německé reklamy na satelitním kanálu, teprve potom jsme se syny, kteří byli do určitého věku, než mě svojí šikovnosti strčili do kapsy, mými věrnými čumily a kecaly, zajásali. Od té doby jsme se všichni vyhýbali jakékoli manipulaci kolem rohu, kde celý tento elektronický zázrak byl, aby se náhodou nějaká koncovka nepovytáhla nebo dokonce neodpojila. Jen jsem nějak nechápala účel čtyř antén a zesilovače, když jsme programy, po nichž toužil můj muž, mohli sledovat ve výborné kvalitě přes satelit. Protože to byl ale jeho nápad, neopovážila jsem se podříznout ohromný stožár s anténami na střeše a jen jsem čekala, kdy se při vichřici vytrhne z uchycení a odletí k méně technicky zdatným sousedům.

Jak jsem přišla o respekt

Ani nevím, kdy přesně mě přestali kluci uznávat jako se vším si rady vědoucí maminku. Sama sebe jsem týrala tím, že ke každým vánocům jsem jim, zpočátku velmi obtížně na základě usilovného shánění a mrznutí ve frontách, kupovala na mně příliš technické stavebnice Lego. Jsou opravdu skvělé a báječně rozvíjejí motorické i mentální schopnosti dětí. Projevilo se to už ve školce, když dokonce i náš mladší syn, o němž můj muž s despektem říkal, že je nešikovný po mně, přebral z rukou paní učitelky stavebnici benzínové pumpy od sponzora a na rozdíl od ní ji postavil. Nesmála jsem se jí dlouho.

Nevím, co mě to napadlo, ale v nějakém sebevědomém a mateřském záchvatu jsem si s dětmi naplánovala společné „stavební" odpoledne. Poté, co oni sestavili svoje bagry, vláčky i autíčka, k nimž si dobrovolně přibrali požární a policejní stanici, přístav a nádraží, a následujících  pět hodin se nudili, mnou vybraná lodička, která se mi zdála na první pohled velice jednoduchá, se pro mne stala neřešitelným technickým rébusem. Došlo mi, že už jim v tomto směru nemám co dát. Když starší syn viděl, jak už podesáté tu hromádku, kterou jsem z kostiček postupně nakupila, opět rozebírám, odebral mi stavební materiál se slovy „Mami, prosím tě, dej mi to!" a za deset minut přede mne postavil  krásnou  lodičku. Poté jsem jim  oznámila, že jsem na ně velmi pyšná a že jim od této chvíle přiděluji funkci mých poradců pro technické záležitosti, což hrdě přijali. Jestli toho později litovali, tak to na sobě nedávali znát, a při každém mém zařvání „Pomóóc, pojďte se mi podívat na ten mlýnek na maso, ono to nějak nefunguje!" nebo „Halóó, pojďte mi smontovat  ten robot, ono je to asi rozbité!" přibíhali vzápětí poté, co k nim můj hlas doletěl přes celý dům, a později i z nějakého nepochopitelného důvodu přes zavírané dveře jejich pokoje. Čím více se však blížili k pubertě, tím déle jim trval jejich příchod, ale zase na druhou stranu, tím rychleji bylo vše funkční. Nakonec jsem tak zpohodlněla, že jsem dávala ruce pryč i od sestavování maličkých hraček z „kindrvajíček", což jsem zdůvodňovala tím, že na to nemám nervy, ale mám na to lidi.

Vypněte to někdo!

I do mého života vstoupil v určitém době další technický vynález:  mobilní telefon. Zprvu jsem si na ten skutečný zvykala trénováním na hračce, která byla jeho poměrně dobrou imitací. Dostala jej moderní technice holdující dcera, když jí nebyly ani dva roky, aby nemusela používat pro vzájemnou komunikaci naše čtyři ovladače (televizor, satelit, video, hifi věž) jako náhražku. Jako dítě zvídavé se s ním velmi brzy naučila zacházet. Používala jej velmi často, až mi vyhrávání melodií znělo i ze snu, takže jsem jej raději nenápadně uklidila, aby na něj zapomněla.

Když jsem potřebovala zařídit něco na úřadě, což mohlo obnášet i několik hodin čekání, vzala jsem telefon pro jistotu s sebou jako první pomoc, aby se dcera zabavila. Musela jsem jej však použít už při cestě. Škoda jen, že jsem na kočárek nenalepila název nějaké firmy, protože jsme si mohly přivydělat k mateřské jako pojízdná reklama. Než jsme dojely na polikliniku, kde byly kanceláře požadované instituce, ukousala dcera skoro všechna gumová tlačítka. To by mi ani tak nevadilo. Ale to pronikavé vyhrávání! Snažila jsem se je překřičet příkazem, ať sundá prstíček z tlačítka, aby melodie dohrála. Dcera byla nadšená a pohupovala se do rytmu, přidávajíc k tomu svoje pobrukování, takže se za námi každý otáčel. Vztekle jsem jí telefon sebrala a strčila jej do tašky. Až po několika minutách mi došlo, že melodie hraje dál, i když dceřiny prstíčky byly evidentně zaujaty jinou činností. V domnění, že jsou tlačítka něčím přimáčknuta z obsahu mé tašky, jsem jej vzala do ruky. Když opět přehrál mě natruc melodii třikrát za sebou, začala jsem s ním ťukat o kočár, pak už třískat, ale nepomáhalo nic. Napadlo mě, že při okusování hračky se dostaly dovnitř sliny a způsobily nějaký zkrat či co. Mezitím jsme však už vjely do tichých a rozlehlých prostor polikliniky, kde se zvuky rozléhaly jako v amplionu. Ze mne tekl pot a moje nervozita již dosahovala nebezpečné kulminace. Nemocní v čekárnách vstávali a otáčeli se za námi, lékaři a sestry vycházeli z ordinací seznámit se s narušitelem ticha, které mělo léčit - doufám, že ne místo nich.  „Musím vyndat  baterie," napadlo mě velice jednoduché a rychlé řešení. Ale ouha: kryt přes ně byl napevno přichycen maličkým šroubkem s křížkem na své hlavičce. „Musím sehnat křížový šroubováček!" lítala mi hlavou utkvělá myšlenka.  Dělala jsem, že se nás ten randál vůbec netýká a neohlížejíc se napravo ani nalevo, doběhla jsem ke dveřím, které byly cílem mé cesty. Všechny jsem předběhla a bez vyzvání vešla dovnitř: „Půjčte mi prosím  křížový šroubovák," udýchaně ze sebe vyrážím. Podle nechápavých pohledů mi došlo, že v oblasti techniky jsou některé ženské na tom ještě hůř než já. Zoufale jsem vyběhla ven a přemýšlela, kde seženu zdejšího údržbáře, když se mezi lidmi ve frontě ozvalo: „Mladá paní, to jsou čínský šmejdy, to já znám." Konečně někdo, kdo mi rozumí! Když jsem se otočila za hlasem, usmíval se na mě starší muž. „Proč nevyndáte baterky?" vyzvídá dál. „Copak mám křížový šroubováček?!" vytrácí se mi hlas. „Že neřeknete, dejte to sem, já to rozšroubuju!" Naděje, která mi na okamžik svitla, hned zhasla, když jsem uviděla, jak z tašky se směsicí věcí připomínající zdejší inventář vyndává veliký šroubovák na utahování snad mostních konstrukcí. Tak maličký šroubek by nemohl ani zaregistrovat, natož povolit. Ale pán to dokázal, hned se ukázal mistr ve svém oboru. A pak už bylo jen ticho. Rozmontovaný telefon jsem hodila do tašky a s bolestí hlavy jsem se vypravila domů, protože jsem na další martýrium s úřednicemi už neměla sílu.

Umět si poradit

Mým nejmilejším, nejčastěji používaným a nejuniverzálnějším pomocníkem pro opravy všeho druhu se pro mne stalo po svém vstupu na trh „vteřinové" lepidlo. Občas jsem  si sice přilepila prsty k podrážce bot či zlomené vařečce, ale to se mi zdálo mnohem lepší, než poslouchat výčitky mého muže ohledně mé nešikovnosti. Přitom mně se zdály některé mnou zvolené pracovní postupy naprosto geniální! Určité věci by stoprocentně nedokázal jako já, například spojovat uvolněné očko zlatého řetízku štípačkami, aniž by se přeštípnulo, odstraňovat přebytečný kus bakelitu z toneru do tiskárny k počítači nůžkami na plech, aby tam opravdu šel zasunout,  či přitloukání hřebíků za účelem pověšení nového obrázku válečkem na nudle, když jsem nenašla kladivo. Jakmile mi obrazně teklo do bot nebo když jsem velmi často musela mít všechno a hned a nemohla jsem počkat pár hodin na příchod mého muže,  dokázala jsem si vždy nějak poradit. A o tom je podle mne právě inteligence. Souhrn znalostí, dovedností a zkušeností podpořených genetickou výbavou je jen jedna stránka věci. Ta druhá je hlavně o umění přežít, přizpůsobit se vzniklým situacím a jít stále vpřed, nejlépe bez újmy na zdraví.