Jak absolventi přicházejí o iluze

Když za mnou vloni přišel syn s rozhodnutím, že přeruší studium vysoké školy elektrotechnické, protože ho láká projektování, zajásala jsem. Nahlas nad tím, jak je úžasný, že si chce rozšířit kvalifikaci o praktické zkušenosti. Potichu  nad tím, že náklady na studium vystřídá naopak jeho příspěvek na chod domácnosti. Člověk míní a nejen Pán Bůh mění.

Ze všech nabídek firem, které si syna pozvaly na pohovor, si vybral právě tu jedinou padesát kilometrů od domova. Ale byl nadšený. Z náplně práce konstruktéra, z nabídnutých finančních podmínek, i z pana ředitele. Tak jsem znovu zajásala. Nahlas nad tím, jak je syn samostatný, cílevědomý a statečný. Potichu nad tím, že se bude o sebe starat sám. Jakožto milující maminka jsem ho podpořila ve svobodném rozhodnutí. Vlastními zkušenostmi získá moudrost. Případnými chybami poučení.

Vzhůru do praxe

Pomohla jsem mu najít byt. Půjčila mu auto na přestěhování. Peníze na kauci a první splátku tržního osmitisícového nájemného a služeb si musel sehnat sám. Vzal na sebe zodpovědnost za vlastní život. Vzal na sebe zodpovědnost i za studující přítelkyni, s níž se do bytu nastěhoval. První šok přišel při podpisu pracovní smlouvy. O téměř šest tisíc nižší plat, než bylo domluveno ústně. Absolventovi bez praxe nelze dát víc. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Můj názor? Kdo jednou udělá podraz, udělá jej zas. Ale syn to přijal. Už nebyla cest zpět. Se slíbenou náhradou ve formě měsíčních odměn ve výši dvaceti procent. Ve smlouvě bylo do dvaceti procent. Na výplatní pásce po následující měsíce nula. Místo projektování a konstruování práce na dokončování nové provozovny. Příprava na stěhování. Společně prolitý pot stmeluje tým. Každá zkušenost dobrá.

Končila zkušební doba, končil kalendářní rok. Běžná doba na bilancování. Nikdo se k tomu neměl. Vzhůru za panem ředitelem! Zítra je přece štědrý den a začátek dovolené. Spokojenost s jeho prací? Ano. Navýšení platu? Ne! Dostane prý již kdysi slibované prémie. To už tu bylo. Sliby mohou být opravdu chyby. Tichá otázka. Co možnost rozpustit nejisté prémie do jistého základu platu? Ne? Šťastný a veselý!

Co takhle zákoník práce?

Pátého ledna nástup do práce po dovolené. Po odpracování třetiny pracovního dne přišlo šokující sdělení. Synův pracovní poměr údajně skončil na konci zkušební doby k poslednímu dni loňského roku! Pět dnů po zákonném termínu. Nikdo mu nic neřekl. Chybička se vloudila. V šoku a z neznalosti zákona podepsal, že převzal oznámení o ukončení pracovního poměru. S prosincovým datem, které později pravdivě opravil. Pan ředitel ho poté osobně skartoval. Následovalo synovo písemné oznámení, že ukončení pracovního poměru neuznává. Zákoník práce řeší takové případy. Neřeší ale nesolidnost firem. Vyjádření pana ředitele? Proti kvalitě synovy práce nemá nikdo žádné výhrady. V týmu ale nechce nikoho, kdo chce zvýšit plat. Nikoho, kdo „vydírá". Myšleno zákoníkem práce? Ve vedlejší kanceláři už čekal nástupce na právě uvolněné místo. Starší a zkušenější. Náhoda? Svěřila jsem se panu řediteli, že věřím ve spravedlnost. Alespoň v tu vyšší. Co kdo zaseje, to také sklidí.  Rozčílil se: „Co mi vyhrožujete!"

Na úřadu práce poprvé

Události následujících dvou měsíců jsou dále shrnuty téměř heslovitě z úhlu pohledu mého syna. „Na inspektorátu práce potvrdili porušení zákona. Bez snahy pomoci. Jediné doporučení: domáhat se svého práva u soudu. Velmi malá šance na úspěch. Spíš nulová. Tvrzení proti tvrzení. Soudní výlohy. Spravedlnost se těžko dokazuje. Neměla by se dokazovat. Měla by prostě fungovat. Povznáším se nad spravedlnost.

Začalo období hledání. Objevila se komplikace. Nový jev -  finanční krize. Desítky rozeslaných životopisů. Desítky návštěv ve firmách. Na prstech jedné ruky by se daly spočítat odpovědi. S politováním a tak dále. Hledáme člověka s praxí. Jsem mladý, šikovný, rychle se učím a výborně chápu! Je nám líto. V inzerátech a na vývěskách požadavek nástupu ihned. Ve skutečnosti? Ozveme se příští měsíc. Takže nikdy. Následuje ponižující cesta pro člověka, který by rád pracoval. Jenže je třeba mít zaplacené zdravotní pojištění. Na úřadu práce hodina čekání. Půl hodiny vypisování formulářů. Další návštěvy s dalšími potvrzeními. Rozhodnutí bylo již předem známo. Za poslední tři roky nebylo odpracováno požadované množství měsíců. Žádná podpora v nezaměstnanosti. Z čeho zaplatím nájem, co budu jíst? Pokrčení ramen. Zkuste sociálku. Další pokrčení ramen. Bohužel, v posledních třech měsících jste pracoval a měl příjem. Na nic nemáte nárok. Měl jste si ušetřit. Z čeho, když výplata stačila tak akorát na zaplacení tržního nájmu a zajištění obživy? Neměl jste pracovat. Zkuste to za půl roku. Nárok už mít budete. Rozhlédněte se! Všude kolem je dost těch, co se tak nechávají živit. Vzít si z nich příklad?

Druhá pracovní zkušenost

Já chci pracovat! Zázrak? Nástup do stavební firmy po úspěšném absolvování výběrového řízení. Spokojenost budoucího šéfa. Vzájemné odsouhlasení platu. Radost! Hledali projektanta elektro. Pracovní smlouva na stavebního dělníka za minimální mzdu. Rezignace. Sbohem sebedůvěro, sbohem sebeúcto! Hlavně že mám práci. Říkají, že to tak u nich chodí. Je šance se vypracovat. Čtvrtý den v práci. Ukončení pracovního poměru ve zkušební době. Už jsem zvyklý. Už nejsem ani v šoku. Je nám opravdu líto. Včera přijeli rakouští majitelé. Není odbyt. V Rakousku sedí nadbytečný projektant. Vlastně už sedí na vaší židli, k níž jste se měl vypracovat. Ani pro dělníka už není uplatnění.

Na úřadu práce podruhé

Jak najít do rána novou práci? Znovu cesta na úřad práce. Další formuláře. Je to jen o cviku. Rychle se učím. Už vím, že nedostanu ani korunu. Myslí mi to rychle. Na sociálku už nejdu. Hodiny hledání pracovních nabídek a rozesílání životopisů. Vlastně při tom pracuji. Zadarmo. Ale s nadějí. Prý chtějí pracovníky, ale ve skutečnosti nechtějí. Aspoň se tak chovají. Polopravdy nebo lži. Rozhoduji se, co bude dál. Nájem už tento měsíc nemám z čeho zaplatit. Naštěstí se dá započíst na začátku složená kauce. Bytná se zlobí. Ne na mne. Na systém. Na úřady. Na firmy. Také má syna. Ale co příští měsíc? Zpět k mamince? Já to zvládnu. Jsem hrdý. Jsem mladý. Prostě jsem.

Už dost! Přítelkyni si chtějí odvézt rodiče. Prý nejsem správný chlap. Správný chlap si totiž dokáže najít práci a postarat se o ni. Téměř celý život pracují na jednom místě. Netuší nic o dnešním trhu práce. Já jsem přece nic špatného neudělal! Já přece chci „jen" pracovat!

Třetí šance

Měsíc každodenních návštěv firem, sledování nabídek na úřadu práce, na internetu i v novinách. Šance na zaměstnání! Elektrikář. Za minimální mzdu. Jsem přece absolvent! Aspoň něco. Nástup do zaměstnání. S odhlášením na úřadu práce raději vyčkám. Už jsem se poučil. První den mám za sebou, zítra podepíši pracovní smlouvu. V polovině druhého dne ukončení pracovního poměru, který vlastně vůbec ještě nezačal. Pracovní smlouvu jsme nestihnuli podepsat. Šéfovi je to opravdu moc líto. Volal mu velmi dobrý kamarád. Má mladého syna. Vyhodili ho jako mne nečekaně z práce. Kamarádovi se nemůže odmítnout. Sorry!

Další měsíc bez příjmu. Hurá, mám práci! V bydlišti mé přítelkyně. S mou kvalifikací sice nemá nic společného, ale vydělám si na nájem a jídlo. Dělník v dřevovýrobě. Pracovní poměr na dobu určitou do poloviny prosince. Pronájem bytu, stěhování. Základní mzda nižší, ale je možno dostat odměny závislé na množství přesčasových hodin. Jsem pořád v práci. Když odmítnu, šance na novou smlouvu nulová. Nestihnul jsem posvícení. Nemám čas hledat jinou práci. Vstříc světlejším zítřkům!"

Únik do škol

Výše popsaná zkušenost není ojedinělá. Absolventi, kterým neplatí majitelé firem za práci. Kterým nechtějí dát pracovní smlouvu. Kteří dělají zadarmo spoustu hodin přesčasů. Kterým dávají k úhradě pracovní pomůcky. Které ponižují. Které protizákonně propustili. Převážná většina z nich je nucena žít u rodičů, protože by se jinak neuživila. Rodiče pak často volí nejjednodušší variantu: přihlásí je k dalšímu studiu. Vyučení se učí v jiném oboru. Nastupují na maturitní nástavby. Školy potřebují peníze, peníze se přidělují na žáky. Proto přijímají ke studiu všechny zájemce. Bez přijímacích zkoušek. Maturitu dostane každý, kdo vytrvá. Někteří to zneužívají.

Maturanti nastupují na neobsazené obory vysokých škol. Bez ohledu na  skutečné zájmy. Na druhu titulu nezáleží. Když to nevyjde na státní školu, hradí rodiče školné na soukromé. Milují svoje děti a chtějí jim pomoci udržet si sebevědomí. Chtějí jim pomoci udržet si důvěru v život. Pokud to nejde ani tam, studují druhou střední školu nebo „vošku". Objevuje se nový fenomén: únik absolventů z reality pracovního trhu zpět do škol. Zbytečně se „učí" znovu to, co už znají. Odsedí si ve škole dobu, kdy by se měli učit něco nového. Dobu, kdy by mohli získat praktické zkušenosti. Problém se tak jen odsune. Absolventi tím praxi nezískají. Mají jen tu z různých brigád a ze škol. Ale tu už neuznává ani úřad práce pro započítávání praxe při rozhodování o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti. Údajně kvůli motivaci absolventů k hledání práce.

Cožpak si nikdo neuvědomuje, že dnešní absolventi budou každému z nás za více či méně let vydělávat na důchod? Nadávat na jeho výši pak už bude pozdě. Nerovnováha příjmů a výdajů v důchodovém systému totiž neustále narůstá. Ti odmítaní a leckdy zatracovaní mladí lidé jsou totiž naše budoucnost.