Zvůle z vůle lidu

Z historie víme, že z vůle lidu se dostali k moci lidé, kteří posléze onen lid přivedli do neštěstí. Ti všichni prosazovali přístup: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“

Zvůle je, jak praví encyklopedie, bezohledné prosazování vlastní vůle na úkor ostatních. Toto slovo lze také nahradit výrazem svévole a na každý pád to vyjadřuje jednání bez ohledu na pravidla, zákony, společenské konvence či zájmy jiných lidí a výsledkem jsou špatné skutky, které z takového bezohledného chování vzejdou. Obrat „z vůle lidu“ pak vyjadřuje skutečnost, že moc ve státě pochází od občanů a jejich svobodné vůle.

Z historie víme, že z vůle lidu se dostali k moci lidé, kteří posléze onen lid přivedli do neštěstí. Namátkou třeba fašisté, nacisté, bolševici a komunisti reprezentovaní často zločincem, kterého lid naivně považoval za mesiáše, který nastolí lepší svět, neřkuli ráj na zemi. Tyto prosté skutečnosti uvádím v souvislosti s rétorikou a pocitem jistých politiků, že volební vítězství a z něho vzešlý mandát je opravňuje dělat cokoli, tedy i činy zlovolné.

Tímto fokusem nahlížím na současnou vládní a parlamentní garnituru, která se chová tak, jako asi žádná předchozí. K moci se (z vůle lidu) dostaly politické strany, které ze své podstaty popírají smysl politických stran. Jsou to totiž firmy lidí cílících na vlastní úspěch, kteří ve volbách uspěly na základě nereálných slibů. Ti ženou stát do dluhové pasti, předkládají dlouhodobě neudržitelné populistické nesmysly a vyvolávají nenávistné, sobecké, nacionální a xenofobní nálady ve společnosti.

Jakoukoli kritiku ze strany jiných politických partají, prezidenta, médií i jinak smýšlejících občanů, chápou koaliční politici jako akt nepřátelství. Zažíváme takovou aroganci moci, jakou známe jen z období nástupu komunismu, kdy bylo prosazováno heslo: „Kdo nejde s námi , jde proti nám.“ Aktuálním příkladem může být prezidentské veto zákona, který je téměř jednoznačně kritizován odbornou veřejností a i řadový občan s ním může zcela legitimně nesouhlasit na základě snadno pochopitelné skutečnosti, že extrémní zadlužování státu nutně povede ke katastrofálnímu stavu v budoucnosti.

Nevím, kolik voličů koaličních stran považuje stále tuto politiku za dobrou a chování politiků za správné, ale je patrné, že takto nesmýšlí většina našeho národa a ti, kteří tuto politiku a politiky podporují, nejsou dle mého soudu přinejmenším lidmi zodpovědnými a morálními protože morální člověk nemůže přeci amorální skutky schvalovat. Komu se líbí drzé, sprosté a arogantní vystupování Motoristů, komu vyhovují nacionalistické, rasistické a xenofobní výlevy Tomia Okamury. Komu nevadí lži, pomluvy, útoky a celá plejáda amorálních skutků Andreje Babiše a slepá poslušnost a servilnost zaměstnanců jeho politické firmy?

Byl jsem kritikem i minulé vlády a viním ji z toho, že svým chybami a poklesky a nevýraznými osobnostmi dala prostor pro převzetí moci současnou garniturou. Na druhou stranu je třeba říci, že nikdo z bývalé vládní a parlamentní koalice si nedovolil to, co si dovolují současní poslanci a ministři. Snad jen někteří radikální piráti překračovali onu míru politické slušnosti a soudnosti. Na druhou stranu mám za zlé slušným a soudným politiků současné koalice, že se patrně kvůli osobním ambicím zaprodali a participují na politické moci s lidmi, kterými dozajista opovrhují.

Tomáš Garrigue Masaryk kdysi definoval politiku vedle mocenského principu i jako praktickou podobu morálky, humanismu a vědomého utváření života. Spatřoval v politice jednotu moci s mravností a poctivou, rozumnou a věcnou snahou spravovat stát. Dnes tato slova i jejich tehdejší faktické naplňování působí jak z jiného světa. Nejen u nás došlo z vůle lidu opět k fatální chybě, jejíž důsledky – jak už to tak bývá – poznáme až s odstupem. Snad to bude ještě včas.