Zločiny antikomunismu

Vypadá to jako oxymóron, ale je to myšlenková konstrukce vycházející z touhy vše relativizovat a hlavně zaměňovat zločinnost ideologií za zločiny lidí, kteří je páchali v souvislosti s režimy, ale také zcela nezávisle na nich.

Všichni si asi uvědomujeme, že zlo ani dobro v nějakých absolutních podobách neexistují, což se asi nejlépe dokumentuje na lidech a jejich skutcích.  Na všem dobrém se většinou dá najít kaz, stejně jako na zlém nějaké pozitivum. Z toho logicky vyplývá, že je těžké cokoli striktně posuzovat a vede to k onomu relativizování. Napadá mě v této souvislosti Čapkova povídka Poslední soud, ve které, pokud ji náhodou neznáte, soudí v nebi mnohonásobného vraha pozemští soudci, a ne Bůh, protože ten, protože je vševědoucí, není k souzení způsobilý.

Abych byl trochu konkrétnější, reaguji na jistou úvahu, která právě s oním relativizováním pohrává, upozorňuje na zneužití antikomunistického postoje a tím, i když to třeba není uvedeno přímo, komunismus ospravedlňuje nebo alespoň jeho zločinnost trochu zlehčuje. Nechci tvrdit, že se nedá cokoli zneužít a bráním se i paušálnímu odsouzení všeho spojeného s komunismem, ale přijde mi vysloveně nešťastné použít jako příklad bratry Mašíny, jejichž případ znovu (pokolikáté již), znovu ožívá s úvahami, místo nich vyznamenat jejich sestru, kterou kvůli nim a jejímu otci komunistický režim perzekuoval.

On to vlastně je dobrý příklad, ale asi úplně pro něco jiného. Zločiny bratrů Mašínových, pokud tedy vnímáte stejně jako já některé jejich činy jako zločinné, nemohou sloužit jako argument proto, že antikomunismus se projevoval zločinně. Zločinně se chovali a jistě i chovají někteří antikomunisté, a jejich ideologický postoj s tím ani nemusí nijak souviset. V opačném případě se nedá říci, že pokud nějaký zapřisáhlý komunista žil celý život jako bezúhonný a slušný člověk, je komunismus dobrý nebo alespoň o něco lepší, než je prezentován.

V této souvislosti může někdo prezentovat chartisty jako bandu asociálů, a poukáže na to, že mnozí holdovali alkoholu, a ani rodinný život ledaskterých bojovníků by se nemohl stát vzorem. Naproti tomu lze poukázat na formálně nebo i reálně spořádaný život některých komunistických funkcionářů. V tomto ohledu si vždy vzpomenu na vzorné, citlivé otce a příkladné manžely z řad nacistických pohlavárů, kteří do svých kanceláří šéfů koncentračních táborů chodili jen do zaměstnání a mimo ně se chovali jako milí a spořádaní lidé. To je sice extrém, ale ani komunistický prokurátor, který poslal v inscenovaném procesu někoho na šibenici, nemusel být v mnohém špatný otec.

Ostatně i některé zločiny komunismu jsou často „pouze“ zločiny konkrétních lidí, kterým špatný režim umožnil zločiny páchat a k zločinnému chování je nějak motivoval. I principiálně dobrý režim může umožnovat z mnohých důvodů páchání zločinů. Není asi těžké najít v naší nedávné minulosti i současnosti vhodné příklady. Komunismus měl ve svých prvotních utopických podobách daleko ke zločinné ideologii, tou se stal až za přispění „praktiků“ ve dvacátém století. Ideologie samotná plodila zlo a dávala prostor pro rozvinutí těch nejhorších lidských vlastností, které pak utvářely příslušné režimy.

S fašismem, potažmo s německým nacismem to bylo obdobné. Paradoxně byli antifašisty komunisté a antikomunisty fašisté, přičemž je asi těžko chválit za to někoho paušálně, ale zcela jistě je možné se k tomu postavit v konkrétních případech, třeba v případě našeho protinacistického odboje se komunisté projevili bezesporu pozitivně, stejně jako je úloha Sovětského svazu na porážce Hitlerovského Německa skutečností pozitivní, přestože si sovětský režim před válkou i po ní s tím nacistickým moc nezadal. Všechny tyto okolnosti je však třeba vnímat separátně.

Mohu klidně souhlasit s polovinou toho, co má v programu KSČM (netvrdím, že s tou polovinou souhlasím, ale určitě se tam něco pro mě přijatelného najde), ale nemohu proto podporovat tuto partaj, protože nebyla ochotna se vypořádat se svou minulostí, a to ani celkové, ani v případě konkrétních funkcionářů. Naopak antikomunismus, nebo, chcete-li, třeba pravicovost nejsou sami o sobě důvodem k tomu, abych nějakou stranu adoroval, a pokud s ní ideologicky sympatizuji, nemusím cítit ještě sympatie ke všem jejím představitelům.

Přemýšlím, čeho jsou příkladem bratři Mašínové. Myslím si, že je to ukázka toho, jak i oprávněná nenávist a obecně spravedlivý boj mohou svést člověka na scestí, jak dobrý účel nesvětí veškeré prostředky. Určitou paralelou může být obhajoba různých prostých vykonavatelů komunistické totalitní moci, že dělali pouze „svou práci“. Všichni měli volbu nepřekročit hranici, za kterou šlo již o lidský život. Mašínové, stejně jako pohraničníci, bachaři v lágrech nebo mnozí příslušníci SNB.

Myslím si, že je již zbytečné je trestat, stejně jako je na druhé straně nepatřičné jiné vyznamenávat. Všichni jsme produkty určité doby, a aktuální pohled se vždy liší od pohledu, který je činěn s odstupem. Jsou však meze, jejichž překroční je zcela univerzálně třeba označit za špatné. Je třeba to říci rovnou, bez kliček a zbytečného relativizování. To, že mnohé lze z lidského hlediska pochopit, neznamená, že to samé je možné respektovat. Paní Mašínová má být (pokud nebyla) řádně odškodněna, není ale důvod ji vyznamenávat. Byl by to jen projev našeho pokrytectví.