Žijeme v tekuté společnosti jako příslušníci protestních hnutí

Konzumní způsob života, kulturní dekadence nebo krize standardních politických stran a vzestup protestních hnutí nejsou jen důsledkem toho, že se přežilo to, co tomu předcházelo . Příčiny je třeba hledat v širších souvislostech.

Výraz „tekutá společnost“ pochází od Zygmunta Baumana*, ke kterému jsem se dostal přes Umberta Eca**, a vyjadřuje cosi, co získává určité obrysy v dosti neurčitém proudu (z těch neurčitých pojmů se již nevymaníme) zvaném postmodernismus. Podstata pojmu „ postmoderna“ zahrnuje široké spektrum od filosofie přes umění až k životnímu stylu a v politice představuje krizi modelu světa založené na tom, že žádné modely fungování společnosti již v zásadě neplatí. Postmodernismus je však také v úpadku, měl jen přechodný charakter od modernity k jakési těžko popsatelné a těžko pojmenovatelné přítomnosti.

Příznakem této společnosti, kromě krize standardních politických stran, je krize samé podstaty států, a to ani ne tak díky nadnárodním uskupením, jakým je Evropská unie, ale spíše díky moci nadnárodních korporací ekonomického rázu. Mizí právní subjekty, které dávaly jednotlivcům možnost řešit svoje specifické krizové situace, což souvisí s krizí ideologií, tím pádem i politických stran, které byly postaveny na apelu na společenské hodnoty, jež jednotlivcům umožňovaly cítit se jako součást čehosi konkrétního, co zastřešuje jejich zájmy a vyjadřuje jejich potřeby.

Krize konceptu společenství vyplavila na povrch bezbřehý individualismus, v němž už neexistují spoluhráči, ale pouze soupeři. Tento subjektivismus likviduje principy modernity, z čehož plyne jakési pomyslné rozpuštění jistot a pevných principů do tekutého stavu – tekuté společnosti. Jedinou možností pro jedince je prosadit sebe sama, upozornit na sebe jako na hodnotu, což se v důsledku projevuje jakýmsi konzumismem.

Konzumní způsob života už není bezprostředně založen na touze po vlastnictví, která v jistém smyslu stmelovala určité komunity, ale na spotřebě, která nás v podobě jakési bulimie nutí používat jednu věc za druhou, často bez nějakého významného a racionálního kvalitativního benefitu. Nahrazujeme dostačující mobil novým modelem, auto jiným autem, ale i partnera jiným partnerem v jakési orgii touhy po nepřetržitých pozitivních změnách.

Krize ideologií a tím i politických stran činí z partají taxíky, do nichž nasedají vůdci, kteří mají pod kontrolou hlasy voličů, kteří si je vybírají podle nabízené příležitosti. Nejen jednotlivci, ale celá společnost tak žije v jakémsi permanentním procesu prekarizace***, ve smyslu jakýchsi obchodních vztahů, které nahradily přirozené vztahy na základě pocitu sounáležitosti založeného na nějakých ideologických principech.

Poté co zanikla víra ve spásu seshora, tedy od státu nebo třeba revoluce, která se často tváří, že je vedena zdola, tak důvěryhodnost získávají protestní hnutí. Tato hnutí vědí a srozumitelně deklarují, co nechtějí, ale zároveň nevědí, a tudíž ani nemohou nabídnout, co vlastně chtějí. Lze je také jen těžko identifikovat, a to i tehdy, nacházejí-li se v nějakých krajních polohách. Nevystačíme si pro jejich určení s pojmy, jako je fašismus nebo anarchismus. Představitelé těchto hnutí nějak jednají, ale nikdo prakticky neví, kdy a jakým směrem. Možná ani oni sami ne.

Jak žít a přežít v tekuté společnosti? Těžko říci. Možná je určitou terapií uvědomění si skutečnosti, že v něčem takovém žijeme. Od toho je možné pochopit i absurditu výše uvedených jednotlivostí, včetně nakládání se svým hlasem. Změna v tomto případě je těžko myslitelná seshora, protože není nikoho, kdo by takto působil, pouze může velmi pozvolna nenápadně působit zdola. Ten proces by se dal v rámci takových příměrů nazvat zahuštěním, jež může vést ke krystalizaci nějakého nového principu. Jaký by to byl ale řád, je jen ve hvězdách.

Poznámky:

* Zygmunt Bauman byl (zemřel v tomto roce) původem polský sociolog a filosof židovského původu, který po poměrně dost kontroverzní první polovině svého života emigroval do Velké Británie, kde se proslavil svými tezemi o modernitě shrnutými například do knihy Stát v krizi.

** Italského romanopisce, filosofa, historika a sémiologa není jistě třeba zvlášť představovat; v článku je zmíněn v souvislosti s Baumanem, jehož myšlenky rozebírá v některých svých esejích vydaných u nás pod názvem Od hlouposti k šílenství.

*** Prekarizace je původně pojem, který vyjadřuje změnu pracovně-právního vztahu od klasického pracovního poměru k nějaké jiné, volnější formě spolupráce. Zde je prekarizace použita v přeneseném významu jako určitá změna ve standardu vazeb ve společnosti mezi politiky a občany.