Žijeme v nádherné době

Pod dojmem informací a názorů ze zpravodajských portálů, zpráv komerčních televizí, streamů, ze sociálních sítí, hlasů „konstruktivní“ opozice i z tohoto blogu se zdá, že žijeme v pekle. To ovšem vůbec nekoresponduje s realitou.

Někdo by mohl namítnout, že v rámci mé bubliny mohu naopak jen já mít nějaký falešný pocit pohody, dostatku, svobody a bezpečí. Ovšem já nežiji na Marsu, jsem v kontaktu s lidmi různých sociálních skupin, různého vzdělání a také různých názorů a nepřipadá mi, že by drtivá většina z nich trpěla. Faktory, kterými jsou zmíněná pohoda, dostatek, svoboda či bezpečí jsou do značné míry pocity, které může ovlivňovat ledacos.

Pocit životní pohody je cosi velmi komplexního, a hlavně privátního a neřekl bych, že s tímto pocitem by mělo hýbat pět procentních bodů inflace, zdražení piva (či kojenecké vody) o dvě koruny na lahvi apod. To úzce souvisí s pocitem dostatku, respektive nedostatku, tedy chudoby. Nechci tvrdit, že hmotná zajištěnost není důležitá, ale mám zato, že si pleteme určitou podobu pocitu nepohodlí (který jsme si často vlastní vinou přivodili) se skutečnou bezvýchodnou bídou, kterou prakticky nikdo z nás nezná.

I osobní bezpečnost je do značné míry pocitem, který asi daleko více než reálný stav kolem nás ovlivňuje „černá kronika“, ve kterou se časem změnila větší část mediálních informací, komerčních televizí zejména. To se netýká jen násilné trestné činnosti, ale i „nebezpečných“ zvířat, důsledků meteorologických jevů, či jakýchkoli nebezpečí číhajících zdánlivě za každým rohem. Je zajímavé, že v tomto ohledu jsou mnozí z nás ochotni ignorovat nebo bagatelizovat zcela fatální bezpečnostní rizika, jakým je třeba imperiální politika nepřátelského státu, jejíž faktickou podobu můžeme vidět na východ od nás jen několik stovek kilometrů.

Asi nejabsurdnějším pocitem z výše zmíněných mi pak přijde pocit nesvobody. Když podesáté během jednoho dne slyším, že žijeme v nové totalitě, v časech cenzury, ve strachu vyjádřit vlastní názor, v nemožnosti se svobodně rozhodovat, svobodně cestovat, svobodně podnikat, tedy suma sumárum svobodně žít, nabývám pocitu, že se autoři takových prohlášení museli snad úplně zbláznit. Žijeme naopak v době, ve které je možné zcela beztrestně lhát, podvádět, zkreslovat a účelově druhým škodit. Reálně jsou však omezováni, případně stíháni jen ti, kteří překročí únosnou míru svých počinů a poruší zákon, který je navíc často ani nedostihne nebo je potrestá víceméně formálně.

Pokud si někdo stěžuje na změny společenských norem, což je nepochybně reálná skutečnost, tak je zcela absurdní z toho vinit systém, protože nositelem těchto změn je vždy jen dostatečně velká množina lidí, která je schopna takové změny prosazovat. Kdokoli jiný se sám nebo kolektivně může takovým změnám bránit, a to buď přímo, nebo prostřednictvím establishmentu, který je utvářen na základě svobodných voleb. Je třeba si také uvědomit, že jen máloco podléhá v čase takovým změnám, jako společenské normy, snad jen módní trendy, které do jisté míry s těmito normami souvisí.

Žijeme v nádherné době, kterou si jen sami sobě i svým bližním někdo snaží zošklivit. Těžko si představit, že tak lze činit z nějakých ušlechtilých pohnutek. Naopak si lze snadno představit, že tak mnozí činí ze zloby, z nenávisti, z vlastní frustrace, z touhy po moci, z pocitu nadřazenosti, z nesnášenlivosti a z jiných zcela zavrženíhodných pohnutek. To je konečně jediná podstata válek a konfliktů, které se kolem nás množí, a které mohou snadno a v dohledné době učinit té naší nádherné době rázný konec.