Židovštější než Židé

Ve státě Izrael asi nežijí kromě dvou milionů Arabů jen samí militantní a ortodoxní Židé, kdežto v České republice žije patrně 10 milionů sionistů, alespoň to tak vypadá.

Hned v úvodu článku musím uvést na pravou míru tři pojmy z perexu. Militantní Židé nemusí být ortodoxní a ortodoxní nemusí být militantní. Sionismus pak asi není optimálním označením pro každého góje, který bezvýhradně sympatizuje s aktuálními počiny státu Izrael. Omezený prostor nutí ke zjednodušování. V Izraeli se dostali k moci radikálové, kteří řeší veškeré problémy radikálně. To se může líbit všem takto založeným lidem kdekoli na světě, ale docela logicky se to nelíbí lidem smýšlejícím poněkud liberálněji a humanističtěji. Podotýkám jen, že liberalismus a humanismus nejsou synonymy slova antisemitismus.

Osobně si myslím, že podstatou toho „lidového“ nekritického přístupu k aktuálnímu počínání Izraele není ani tak bezmezná láska k tomuto státu, etniku či náboženství, ale spíše nenávist vůči Arabům jako nositelům islámu a všemožných negativ s tím spojených. A na tuto notu pochopitelně hrají i politici, protože se to zdá být sázkou na jistotu. Těžko říci, čím to je, že právě v Česku, které dosud s muslimy a islámem nemělo prakticky žádné vážnější problémy, se tak daří protimuslimským náladám. Rozuměl bych tomu ve Francii, v Německu a jinde, kde selhaly mechanismy migrační politiky a integrace lidí zcela jiné kultury. Že bychom byli až tak empatičtí? To asi ne.

Z mého pohledu není adekvátní posuzovat události v Gaze a různé izraelské preventivní vojenské akce prismatem etnických a náboženských pohnutek, obecnou problematikou islámského světa, územních nároků, dědičných práv a chyb, ale jenom docela obyčejnou lidskostí. Z lovu teroristů z Hamásu, kteří byli zodpovědní za masakr v pohraničních kibucech, se totiž stal zločinný přístup k jinému národu. Izrael totiž neválčí jen s bojovníky radikálního hnutí, ale vede válku proti civilnímu obyvatelstvu, ženám a dětem. Je mi líto, ale pokud jsou tragickým mementem zločiny spáchaná na židovském národu, musí být takto vnímán každý počin, který nese tyto znaky.

Dovolím si v této věci podotknout, že i Židé se považují za vyvolený národ, na Palestince zcela nepokrytě nahlíží jako na občany druhé kategorie a nárok na celé území Palestiny je založený na několik tisíciletí starém mytologickém příběhu, což je upřímně řečeno chucpe. Kdybychom podobné nároky počali uplatňovat v Evropě, nemohli bychom do těchto dnů přestat válčit. Dost na tom, co se v rámci znovu rozjitřených historických křivd stalo při rozpadu Jugoslávie a čím je také propagandisticky odůvodňována ruská agrese vůči Ukrajině.

Česká diplomacie prý nebyla oslovena s nabídkou, aby se připojila ke společnému prohlášení o okamžitém zastavení války v Pásmu Gazy, které vydalo 24 evropských států. To vypadá jako trochu trapná výmluva, která oprávněně působí jako nechuť náhle měnit naše dřívější radikální postoje. Jenomže stejně jako se může poněkud měnit náhled dřívějších bezvýhradných podporovatelů Izraele (což je i můj případ), tak se v tomto směru musí posouvat i naše oficiální politika, protože civilizovaný a demokratický stát přeci nemůže ignorovat, natož pak schvalovat zoufalou humanitární situaci v Gaze, utrpení a naprosto neúměrné ztráty na životech nevinných lidí, ke kterým zcela průkazně dochází, byť třeba ne v té míře, jak to uvádí Palestinci.

Je jasné, že hlasitými kritiky Izraele jsou státy s významnou muslimskou menšinou. Tyto státy a konečně ani svět jako takový si nemůže dovolit eskalovat v rámci náboženské solidarity nenávist dvou miliard lidí, a to jen kvůli desetiletí trvající neschopnosti a neochotě nějak se uspokojivě podělit o relativně malý kousek země, kterou dva národy, oba stejně oprávněně považují za svůj domov. Osobně nevěřím tomu, že v Izraeli nežijí lidé, kteří by nebyli ochotni v tomto směru učinit určité kompromisy, a to výměnou za ukončení desetiletí trvajícího latentního válečného stavu a všude na světě číhajícího nebezpečí od radikálů živených nenávistí svých souvěrců.

Někdy mám pocit, že České republice už velmi dlouho schází schopnost dělat politiku, která vyvažuje pragmatické postoje s postoji morálními. Připouštím, že je to někdy velmi složité, třeba proto, že jsme se (a nejen my) poněkud neuváženě stali ekonomicky závislými na státech, jejichž více či méně zločinné režimy praktikují politiku naprosto neakceptovatelnou, kterou také převádí v nepřijatelné skutky. To je případ Ruska nebo Číny. S Izraelem však můžeme jednat jako rovný s rovným. Nic nám nebrání s tímto statečným národem sympatizovat, ale nic nás nenutí paušálně adorovat počiny jeho aktuální politické reprezentace.