Zemanovská stigmata Jana Hrušínského a Michala Macháčka

Zaregistroval jsem vyjádření divadelníka, který prý kvůli kritice prezidenta přišel o podporu sponzorů a státních institucí, ale také nářky historika, který prý byl kvůli prezidentově ocenění vyštván z akademických kruhů. 

Nedokážu posoudit, zdali to tak je, konečně ani oni postižení proto nemají žádný relevantní důkaz, jen indície, které je opět velmi těžké jakkoli ověřovat. Hrušínského divadelní společnost prý přišla o sponzora kvůli principálově kritice politiky Hradu a vlády a také kvůli podpoře Jiřího Drahoše, a to jak v prezidentské, tak i senátorské volbě. Podobně dopadl i Karlovarský filmový festival, který se  v jistém smyslu stal platformou kritiky Miloše Zemana a Andreje Babiše. 

Naopak Zemanem vychválený a později i vyznamenaný mladý historik Michal Macháček byl prý díky tomu vyloučen z doktorantského programu a později vyštván z akademického prostředí. Toto stigma údajně komplikuje uměleckou  a profesní dráhu i jiným laureátům.

Řekl bych, že obojí může být pravda, stejně tak, jako to může být výmluva, kterou "postižení"  používají pro události, které s výše uvedeným nikterak nesouvisí. Ve své podstatě však není důvod nevěřit tomu, že se vztah k mocným tohoto světa nikterak neodrazí v tom, jak kdo bude požívat podpory těch, kteří jsou na těchto vztazích přímo či nepřímo závislí nebo jsou se státní mocí v trvalém konfliktu.

Velké a bohaté firmy se vždy snaží být s aktuální vládnoucí garniturou zadobře, protože strategická rozhodnutí vlády, která může aktuálně výrazně ovlivňovat i vůle prezidenta, se jich bezprostředně týkají. Naopak akademické, žurnalistické i umělecké kruhy bývají často k představitelům státní moci dost kritické. Není to však pravidlem a současný stav mezi akademiky, novináři a umělci na jedné straně a Milošem Zemanem a Andrejem Babišem na straně druhé je extrémně vyhrocený a bezprecedentní. 

Bylo by asi směšné tvrdit, že si za to mohou sami novináři, umělci a akademici. Tato politická reprezentace je pro vzdělanou a svobodomyslnou část společnosti daleko hůře akceptovatelná, než jakékoli reprezentace předchozí. Píši "politická reprezentace", ale vše se prakticky týká pouze osoby prezidenta a premiéra. Jsem přesvědčen, že tito lidé se neměli stát těmi, kterými se stali. Jejich existence na dvou nejvyšších ústavních postech spojená s jejich minulostí, postoji a vystupováním je skutečným problémem pro určitý společenský konsenzus. 

Oba zmínění vyvolávají tak silné emoce, že  jejich důsledky mohou způsobovat to, co bylo popsáno v úvodu článku. Vnímám to i sám u sebe, za třicet polistopadových let mě dosud nikdy nenapadlo nahlížet na své bližní podle toho, jak se staví k prezidentovi či premiérovi. V současné domě musím vynakládat nemalé úsilí, abych můj vztah k různým lidem neovlivňovalo výše uvedené. Domnívám se, že podobné dilema řeší mnoho lidí a považuji to za vážný společenský problém.