Že bychom si, milí politikové, zopákli ta procenta?

S čísli se dají dělat psí kusy. Politici nám servírují řadu různých výpočtů a používají různé proměnné, protože jim to vždy musí „správně“ vyjít. Někdy ovšem použijí i vlastní matematiku.

Perlička na úvod: Kdo jiný by měl mít vlastní matematiku než ten, který má svou vlastní sociální síť, vlastní OSN a vede si svou vlastní válku. Donald Trump patrně touží humorně nahradit zesnulého Chucka Norrise, začíná to sice méně okázale, ale například tvrdí, že pokud hodnota klesne ze 600 USD na 10 USD, jde o „600% pokles“. V praxi ovšem nemůže procentuální pokles činit více než 100 %, těch 100 % pak znamená že hodnota klesne na nulu, tudíž je zboží zadarmo, a vyšší nárůst by znamenal, že prodávající kupujícímu ještě doplácí. Procentuální nárůst může jít teoreticky do nekonečna, ale i tam platí jasná pravidla. Pokud by se například cena produktu zvýšila ze 100 USD na 120 USD nárůst je 20 %, Trumpovou metodou“ se však lze dopracovat k nárůstu 83 % (původní částka/nová částka x 100).

Nabízí se otázka, zdali americký prezident neumí procenta, nebo těmito nesmysly jen cílí na ty své voliče, kteří se ve výuce matematiky k procentům jaksi nedostali. K tomu jsme se snad u nás ještě nedopracovali, ale politici umí s čísly opravdu čarovat. Je to mimo jiné způsobeno tím, že je k dispozici velké množství dat a prakticky neexistuje jeden jediný zdroj a arbiter, který poskytne ta jediná správná a relevantní data, respektive pokud někdo takový je, může kdokoli jeho tvrzení popřít nebo překroutit a nic se neděje. Příklad:

Před týdnem se Radek Vondráček v Nedělní debatě skandálně navážel do Martina Řezníčka, který uvedl, že ČR dle oficiální zprávy NATO nesplnila závazek vydávat na obranu 2 % HDP (vydáváme pouze 1,78 %), s tím, že to není pravda. Týden na to jeho „zaměstnavatel“ tuto skutečnost přiznal, nicméně uvedl, že to nesplnila ani minulá vláda, přičemž stejný zdroj NATO uvádí, že závazek splněn byl. Tak že, co?

Můžeme klidně diskutovat o tom, co se má nebo nemá započítávat, jak efektivně a účelně se prostředky vynakládají a podobně, ovšem základním kritériem je to, co oficiálně uvede subjekt, kterého jsme členem a kterému jsme se zavázali. A ten se vyjádřil jasně. Podobné je to s kritérii ekonomického růstu, životní úrovně a zázraky se dějí v rámci oné hry zvané státní rozpočet. V tomto ohledu mě zaujala „matematika“ související s financováním veřejnoprávních médií v prezentaci nového zákona. Navržený rozpočet čerpá z dat za rok 2024, která nemohou zohledňovat realitu, přestože aktuální data známá jsou a co nevidět bude i komplexní zpráva. Z nějakého důvodu však nelze čekat.

Argumentace ministra kultury mi připomíná dětské výmluvy, jak že je to s tím rozbitým oknem, což mě přivádí na myšlenku použít „Trumpovu matematiku“: „Přidáme jim 100 milionů, což bude nárůst 83 % od roku 2024. A je to v suchu!“ Podle výše uvedeného vzoru lze také vypočítat, že se třeba divácký zájem snížil o 500 % nebo cokoli jiného. Netuším, kdo je schopen Donaldu Trumpovi z jeho spolupracovníků a podporovatelů říci, že neumí procenta a obecně s čísly a fakty nakládá naprosto nepředstavitelným způsobem, ale podívejme se na to, co se stane, když si nějaký novinář dovolí rozporovat výroky koaličních politiků, nebo, nedej bože, samotného premiéra. Reakce bývají velmi podobné: „Paní redaktorko, tak takhle ne…“

Ale vraťme se k těm počtům. Ta „správně“ použitá čísla působí velmi sugestivně. Lidé žijící v řádech desetitisíců či statisíců se lehce zmatou čísly o několik řádů vyššími. Je zajímavé, jak citliví jsme na stokorunové náklady, třeba 205 kč za rozhlas a televizi, jak nás pohoršují například platy ústavních (a jiných) činitelů navýšené o tisíce, ale jak bohorovně se vypořádáváme s dluhem přes 3 biliony. To je číslo s trojkou a dvanácti nulami, které když vydělíme deseti miliony vyjde nám, že každý občan ČR si nese dluh převyšující 300 tisíc. A to není žádná manipulace, ale holý fakt.

I s procenty se však dá pracovat zcela relevantně. O výdajích na obranu vázaných na procenta HDP už byla řeč, žádný smysluplnější výpočet asi stanovit nelze, protože kritéria efektivity a podobně by v tom udělala jen zmatek. Vcelku exaktně se dají změřit i voličské preference, tím spíše se dá argumentovat skutečnými volebními výsledky. Lze třeba snadno zvážit, jakým mandátem disponují politici, kteří získali jednotky procent ve volbách, která jim navíc strmě klesají a v kontrastu s tím, jakým volebním mandátem a aktuální důvěrou disponuje prezident. Takovou argumentaci zjevně páni motoristé slyšet nechtějí. To není argument rozporující to, co vzniklo na základě výsledků voleb, ale je to naopak argument zohledňující sílu mandátu.

Výše uvedené by mohlo sloužit jako určitý apel na novináře a média obecně. Je naprosto nezbytné rozporovat ty výroky politiků, které jsou nepravdivé, zkreslené, dezinformační a manipulativní. Není možné, aby politik veřejně lhal, nesprávně argumentoval a nebyl konfrontován s relevantními skutečnostmi a daty. Osobně si myslím, že třeba televizním politickým diskusím místo „žvanírny a vlastní sebeprezentace“ sluší formát „já se ptám a vy mi odpovídáte na to, na co se vás ptám, a ne na to, co se vám zlíbí“. To pochopitelně souvisí s tím, že občan nemá slyšet to, co slyšet chce, ale fakta a názory, které jsou podpořeny relevantními argumenty, nikoli bláboly. Můžeme začít třeba těmi procenty.