Zásadně vám nedoporučuji návštěvu Prahy nebo jakéhokoli jiného místa v České republice!

Tak tohle mi řekl člověk, který předtím mluvil v superlativech o Itálii, Bulharsku, Slovensku, Makedonii, arabských emirátech a středoamerických republikách. Nějak jsem mu totiž zapomněl říci, že jsem Čech.

Začnu trochu z jiného soudku. Představte si, že by nějaká mimozemská entita monitorovala naši planetu a z časových důvodů nebylo možné sledovat celý povrch zeměkoule, a tak by si, bůh ví proč, vybrala malý prostor na pražské Letné. A zrovna v okamžiku fotbalového derby. Představte si, že by třeba náhoda způsobila, že právě toto místo by se stalo nejreprezentativnějším pro hodnocení celého lidstva a jeho počínání. Není až tak důležité, jestli by ti ufouni měli povědomost o pozemských kolektivních hrách a o tom, co se k tomu všechno váže, ale dejme tomu, že to, co by sledovali po dobu utkání Sparta-Slávie, bylo posléze na jiném místě galaxie rozebíráno a analyzováno jako typické chování pozemšťanů.

Představte si, jak by na nás ty bytosti se zcela jinou kulturou, morálkou, uvažováním, životním stylem a rytmem teď nahlíželi. Mohli by v nás spatřovat takové hloupé děti, stejně jako agresivní psychopaty nebo úplné blázny. Těžko by však z tohoto průzkumu odhalili, že někteří pozemšťané jsou také umělci, vědci, filozofové, samaritáni, bytosti klidné, empatické a mírumilovné. Tyto lidské stránky jsou z výše uvedené situace asi těžko odhalitelné, a to nejen proto, že příslušný vzorek sledovaných osob nemusí odpovídat průměru, natož pak jiné deviaci, ale titíž lidé ze stadionu se mohou také jindy a jinde projevovat zcela jinak. To ovšem již dočasný návštěvník z jiného světa neodhalí.

Možná tušíte, kam mířím. Každý z nás, když vstupuje do neznámého prostředí, se občas stává mimozemšťanem. Své mínění si vytváříme na základě toho, co v danou chvíli vidíme, slyšíme a co nám někdo před tím řekl, přestože mohl disponovat pouze podobnou kvalitou poznání jako my sami. Podle své nátury, a hlavně podle okolností si příslušný obrázek můžeme značně zkreslovat. Teprve hlubším a komplexnějším „studiem“ příslušného prostředí často přicházíme na to, že náš bezprostřední soud byl zcela mylný. Musíme ovšem chtít ono hlubší poznání absolvovat a jeho výsledky přijmout. Do tohoto procesu musíme vložit svoji vůli, a pokud tak neučiníme, můžeme klidně navěky setrvat v té prvotní emoci, kladné, stejně jako záporné.

Nedávno mi kdosi zasvěceně vyprávěl o jedné cizí zemi, ve které byl poprvé v životě, o kterou se nikdy moc nezajímal, a ve které strávil deset dní v hotelovém resortu, z jehož obvodu se prakticky nevzdálil, protože to mělo prý být nebezpečné. Nevyprávěl mi však o resortu, hotelu a moři, ale o příslušné zemi. Navštívil jsem poměrně dost hotelových resortů, abych mohl odpovědně říci, že kdyby mě do nich bez příslušné cesty někdo teleportoval, tak podle provozu hotelu, pláže, moře, kuchyně a hostů nepoznám, jestli jsem v Karibiku, v Egyptě, v Thajsku nebo v nějakých úplně jiných „teplých krajích“. Když si odmyslím etnickou příslušnost (i ta může být někdy velmi matoucí), bývá i chování personálu velmi podobné a rozdíly budou více záležet na kvalitě hotelu než na destinaci.

Když návštěva cizí země probíhá tak, že se nám na letišti ztratí kufry, pokoj v hotelu není takový, jaký jsme si zaplatili, a na pláži nás někdo okrade, tak budeme po zbytek života onu zemi a její obyvatele proklínat. Onehdy mi na druhé straně světa jeden Němec vyprávěl svoje nedávné hrůzostrašné zážitky z Prahy a zapřísahal mě, abych tam nikdy nejezdil, a když, tak abych učinil řadu bezpečnostních opatření a vyvaroval se činnostem, které mi barvitě popsal. V nějakém komunikačním zmatku pojal přesvědčení, že jsem Ital (moje němčina mu, ví bůh proč, připadala italská). Když se to celé vysvětlilo, bylo mu trapně, ale nakonec jsme se dopracovali k tomu, co je obsahem tohoto článku, a já mu popisoval své hororové zážitky z Itálie, kterou on do nebe vychvaloval, protože stále vzpomínal na své romantické líbánky se svou druhou ženou.

Nedávno jsem vyslechl názor: „Do Indie bych nikdy nejela, protože tam dochází k hromadnému znásilňování žen.“ Ano, z Indie, která má více obyvatel než Evropa se Severní Amerikou dohromady, přišlo několik zpráv o takovýchto brutálních činech. Nikdo však již neřekne: „V Evropě už dál nebudu žít, protože tam muži vězní své dcery ve sklepě a tam je znásilňují a zabíjí z incestu vzniklé děti. Říká se také: „Ti muslimové jsou hrozní, nenávidí křesťany a nemyslí na nic jiného než jak jim uškodit,“ slyším něco takového každou chvíli. Stýkám se často s muslimem, jehož chování k ženě, k rodinným příslušníkům i ve společnosti, by mohlo být vzorem pro české muže, a přitom to není u nás naturalizovaný jedinec, velkou část svého života prožil na chudém káhirském předměstí. Kdybych jenom podle něho hodnotil muslimy a islám, mnozí by si o mně mysleli, že jsem blázen. Bylo by to jistě neobjektivní, je však zajímavé, že nejsou za blázny ti, kteří si svá hodnocení vytváří podle mediálních zpráv o činech nějakých fanatiků a zločinců.

Je velmi oblíbené, a také velmi zavádějící vytvářet si ve své mysli takovéto archetypy. O to překvapivější pak bývá setkání s pořádkumilovným Italem, s líným Němcem, pracovitým Řekem, se vzdělaným Romem, s tolerantním muslimem, s agresivním křesťanem nebo s Papuáncem, který, světe div se, není lidožrout. Domnívám se, že mnozí z nás žijí v jakési virtuální realitě zprostředkované médii a lidmi žijícími v podobném matrixu, v jakém žijí oni sami, přičemž ten reálný svět vypadá úplně jinak.