Zákony čecháčkovství

Závist, malověrnost, měšťáctví, vyhýbání se odpovědnosti, nadávání na ty, „kteří za všechno můžou“, ohýbání pravidel, negativita a věčné naříkání. To vše lze podporovat i legislativně.

Podívejme se nejdříve na význam slova „čecháčkovství“. Podstatu oblíbeného výrazu prezidenta Havla je asi těžké exaktně vyjádřit. Konečně Havel není autorem tohoto výrazu, je jím údajně profesor Václav Černý, a dost možná i ten ho slyšel od těch, kteří se pokoušeli jednoslovně vyjádřit souhrn negativních vlastností, kterými se mají našinci vyznačovat. Osobně bych to vyjádřil asi takto: Závist, malověrnost, měšťáctví, přizpůsobivost, vyhýbání se odpovědnosti za vlastní život, nadávání na ty „kteří za všechno můžou“, ohýbání pravidel a vysmívání se těm, kteří je dodržují, alibismus, negativita, naříkání a předposranost.

Je zřejmé, že vše výše uvedené se točí kolem peněz, a právě téma financí spojeného se sázkou na čecháčkovství je výbornou politickou municí. Jak jinak si třeba vysvětlit argumentaci namířenou proti aktuálně přijatým zákonům ve Sněmovně. Navýšení koncesionářských poplatků o zcela zanedbatelné částky opozice popisuje jako zatížení už tak zbídačených občanů, aniž by se obtěžovala onen fakticky neexistující pokles životní úrovně nějak vysvětlit. Kritika navýšení platů ústavních činitelů je pak zacílena na naši závist, kterou lze vyjádřit výrokem: „Oni chrápou ve Sněmovně za statisíce a já dřu u mašiny sotva za třicítku!“ Co na tom, že průměrně mzdy meziročně vzrostly o 7% a reálné mzdy o 4,5%, takže proč by platy soudců, státních zástupců a politiků neměly tuto skutečnost kopírovat.

Platů se týká i dle mého nejabsurdnější připravované opatření, které k nám pro změnu míří z EU. Dle schválené směrnice se má stát zcela transparentním odměňování všech pracovníků. Nevím, kdo je autorem tohoto neokomunistického nesmyslu, ale vím zcela jistě, jaké problémy to přinese, respektive jaké nesmyslné kroky bude nutno učinit, aby se problémy minimalizovaly. Příslušná směrnice je vysvětlovaná tak, že: „je třeba zabránit diskriminaci v odměňování pracovníků na stejných pozicích a přispět k odstranění rozdílů v odměňování žen a mužů i zaměstnanců v různých regionech.“ Jinými slovy, že jsme si všichni rovni, a proto budeme spravedlivě i stejně odměňováni. Tak to už jsem někde slyšel a jde mi z toho mráz po zádech!

Z vlastní dlouholeté praxe vím, jak dobrá je smluvní povinnost mlčenlivosti o podmínkách pracovní smlouvy včetně mzdy a jak tomu prospívá i vymáhání mlčenlivosti skrze případné restrikce. Vůbec si neumím představit, že vedoucí odmění všechny pracovníky na stejných pozicích stejně, aby nemusel vysvětlovat Karlovi, že má Pepa víc, a to tím spíš, když je Karel tím čecháčkem, který závidí a logicky si ani nepřizná, že je lempl a Pepa spolehlivý pracant. Z mého pohledu jsou nepatřičné i platové třídy státních zaměstnanců, kteréžto jsou antimotivační a nespravedlivé v tom, že nemohou zásadně zohlednit kvalitu práce příslušného zaměstnance.

Typickým příkladem mohou být učitelé, jejichž plat se významně odvíjí od roků praxe. Opravdu si někdo myslí, že s lety praxe se úměrně zvyšuje kvalita učitele? Myslím, že si to kromě nesoudných starých učitelů nemyslí nikdo, naopak zkušenosti ukazují, že je to po získání základní praxe naprosto individuální, což je právě to, co by měl ředitel školy zohlednit. To je zcela obecný princip. Logicky se mzda musí pohybovat v nějakých mantinelech a příslušný vedoucí bude vždy pracovat s přiděleným budgetem. Spravedlnost mezd se pak dá jednoduše zabezpečit vícestupňovým schvalováním, tedy přímí vedoucí musí své platové návrhy obhájit před svým nadřízeným a ten ještě před svým. To zcela minimalizuje nespravedlnost vyplývající z genderu, národnosti, rasy a jakýchkoliv osobních animozit ze strany vedoucího.

Vynucování rovnosti mezi lidmi je utopickým neomarxistickým nesmyslem, který zcela odporuje přírodním i společenským principům (pochopitelně není řeč o stále nutném prosazování rovnosti občanů před zákonem apod.), ale náramně nahrává onomu čecháčkovství. Jistá ad hoc teorie říká, že dříve byli u nás lepší vztahy mezi lidmi proto, že všichni měli prd a neměli si tak co závidět. Je mnohdy těžké se oprostit od závisti, protože je těžké si přiznat vlastní chyby, vlastní selhání, nezodpovědnost i hloupost. Projevy čecháčkovství jsou všudypřítomné a je smutné, že velká část politiků na ně systematicky cílí. Jsme denně přesvědčováni, jak špatně na tom jsme, což logicky vede k tomu, že šilháme po těch, kdo se mají lépe, a to bez ohledu na to, že si oni úspěch zasluhují, a my ne, protože jsme pro něj nic neudělali.

Je vcelku jasné, že zmíněné projevy našeho čecháčkovství nejsou výsadou tohoto národa, podobně se chovají lidé na celém světě a leckde na to mají svůj „terminus technicus“. Podstatné je však to, jak velká část společnosti má k takovému chování sklony. Jelikož takové projevy nejsou geneticky dané, je možné s nimi pracovat. Pokud je takový přístup společensky, politicky, a dokonce legislativně podporovaný, nelze se divit že se čecháčkovství v Čechách stále náramně daří.