Žádný TýTý, ale tytyty, Moravče!

Když už jsem se s Halíkem pustil do těch „zemských škůdců“,vezmu to z jedné vody. Moravec je v tom ale skoro nevinně, stal se totiž zosobněním veřejnoprávního molocha, který nám soustavně lže, dezinformuje nás a manipuluje s námi.

Zapomněl jsem dodat, že nás také poměrně komplexně a smysluplně informuje. Ale to jen tak mimochodem. V této souvislosti se domnívám, že určitá část národa žije v přesvědčení, že je neustále podváděna něčím, čemu se říká mainstream.  Dá se to chápat tak, že pokud je něco hlavním proudem nebo je to obecně za hlavní proud považováno, tak to bude cosi zcestného, zavádějícího, nepravdivého, mylného a škodlivého. To se pak logicky přenáší na příslušné reprezentanty médií, která jsou vnímána jako ta mainstreamová.

Když poněkud odbočím, tak logickým opakem mainstreamu by byl nějaký secondarystream, který by měl být správný a pravdivý, pravděpodobně právě proto, že je okrajový či vedlejší. Tento principiálně ne zcela logický závěr je pravděpodobně dědictvím totalitního režimu, kde to vskutku takto fungovalo, a to na principu: co je pod pultem, je vždy lepší než to, co je na pultě. A možná to souvisí i s naší postmoderní epochou, která se z podstaty věci staví proti všemu, co bylo dříve, v epoše moderní, běžně přijímané. Z tohoto stavu zjevně není žádné východisko. Buď riskujeme, že nás zpracuje nějaká nová totalita maistreamu, nebo nějaké zcestné a okrajové fantasmagorie.

Praktickým východiskem by mohlo být asi jen permanentní ověřování si veškerých informací a přísná selekce názorů a postojů. Je však otázkou, jak ověřovat v tomto informacemi přeplněném světě informace, a na základě čeho se stavět k názorům a postojům? Nepochybně budeme vždy lavírovat mezi jakýmsi maistreamem a secondarystreamem, případně mezi dvěma různými hlavními proudy nebo řadou různých proudů vedlejších. Pevným bodem v této informační džungli může být jen nacházení nějaké faktické shody a v názorové džungli to mohou být jen pevné a neměnné etické principy. Dalo by se tomu říkat také zdravý úsudek slušného člověka, ale pod „zdravým úsudkem slušného člověka“ si bohužel mnozí představují ledacos.

Poněkud oklikou se dostávám k tomu, co nám média přináší. Obecně jsou to informace a jejich hodnocení. Často slyším, že veřejnoprávní média mají pouze informace přinášet a sami je nehodnotit. Naopak soukromá média se asi mají zabývat spíše tím hodnocením, a to už jenom proto, že mají omezené možnosti relevantní informace získávat. Často to takto i vypadá, nicméně veřejnoprávní média nemohou na komentáře zcela rezignovat. Řeší to logicky prezentací názorů externích osob či diskusemi s nimi. Pochopitelně výběrem oněch osob i osobou novináře je vždy více či méně narušen jinak zcela nereálný předpoklad, že veřejnoprávní médium bude vyvážené, nestranné a zcela objektivní.

A jsme u Václava Moravce, u kterého možná více než jiných je patrné, jaký má názor, jak to ovlivňuje způsob vedení rozhovoru, a také za jakým účelem si zve své hosty. Vkládá do své práce hodně invence, což ho na jednu stranu činí oblíbeným novinářem, na druhou stranu to je mnohým nepříjemné. Logicky těm, kdo jsou názorově od něho odlišní. Řada lidí by si asi přála jakéhosi robota, který by nezaujatě a vyváženě moderovat střet dvou nebo více názorových oponentů, případně vedl neutrální rozhovor s kýmkoli bez ohledu na to, jaké názory prezentuje.

Něco takového by v praxi mohlo znamenat, že se do studia (samostatně nebo odděleně) pozve fašista a antifašista, oba dostanou stejný prostor i stejný přístup a divák posléze v reálné nebo imaginární anketě rozhodně, kdo byl lepší, a co je tedy správné, a co správné není. To je jistě extrém, ale reálně by mohl být praktikován stejný přístup třeba k panu Okamurovi a k profesoru Halíkovi s tím, že jde o prezentaci dvou kvalitativně i morálně srovnatelných názorových stanovisek dvou vzdělanostně, inteligenčně a morálně srovnatelných osobností. Někomu by to přišlo správné, mě to naopak připadá zcela absurdní. Ta absurdita spočívá v tom, že přeci objektivně existují nějaké obecně platné principy, že existují kategorie jako správný a nesprávný, dobrý a špatný, morální a amorální. A že ani názory si nejsou rovnocenné, a to s ohledem na kvalitu jejich nositelů, jejich interpretaci a onu kvalitu morální.

Nechci tím paušálně hodnotit lidi a i názory se takovému dělení mnohdy brání, ale většinou to jde docela jednoduše. Václav Moravec se dostal do nepřízně Hradu a tím potažmo do nepřízně hradních sympatizantů (což je asi velká část našeho národa), protože nemínil ignorovat to, co je v rozporu se zcela obecnými principy toho, co prezident republiky má či nemá dělat nebo říkat. Je sice docela pravděpodobné, že Moravec má k Zemanovi zcela osobní averzi, ale jde o to, co prezentuje, ne co si myslí. Na základě stejného principu bychom se asi nemuseli pohoršovat nad tím, že Moravec vyjadřuje značný respekt ke zmíněnému Halíkovi. Bez ohledu vlastní názorovou shodu nebo neshodu s ním musí s respektem vnímat názory významného náboženského filosofa. Ze stejného důvodu je namístě respektovat nějaká makroekonomická stanoviska Miloše Zemana, ale ne zásadní morální poklesky a zištné a soukromě motivované politické postoje.

Vraťme se však ještě k té mediální neutralitě. Poslední dobou mám pocit, že to co vnímám já jako neutrální, mnozí vidí jako tendenční přístup a logicky jejich představa neutrality je z mého pohledu daleko za nějakým hypotetickým rovnovážným stavem. Dobrým příkladem mohou být populární otázky islámu a migrace. Po volbě nového předsedy ČSSD jsem zaregistroval úspěšný článek, jehož název obsahoval výraz „vítač Hamáček“. Nevšiml jsem si, že by tento politik někoho vítal (nebo chtěl vítat), pouze si asi škodí tím, že nepoužívá rétoriku pana Okamury nebo Konvičky. To z něho dělá vítače, byť by jakkoli kultivovaně vyjádřil názor, že si zde migranty nepřeje. Kdybych si měl přihřát vlastní polívčičku, tak „osvětovou činností“, kterou vysvětluji různé islámské reálie, jsem se pasoval minimálně na podporovatele islámského radikalismu, jehož jsem zcela zásadní kritik.

Pro každého je občas těžké přijmout vcelku neutrální postoj, když je přesvědčen, že správný je ten radikální. Ale takto, moji milí, uvažují právě radikálové, přičemž správný radikál je o své pravdě zcela přesvědčen. Pokud někdo kritizuje obecně zavrženíhodné chování prezidenta republiky, není asi na místě ho vinit z nějaké podjatosti a nenávisti. Konečně to může udělat, má-li dostatek cti v těle, i prezidentův sympatizant. Znám takové.  To samé platí u jakékoli jiné problematiky, sympatie, názorový soulad ani společná ideologie nikoho neopravňují zkreslovat, dezinpretovat a lhát, a těmito prostředky se vychylovat onu neutralitu na svou stranu a za neutralitu vydávat postoj zcela tendenční.

Abych tedy výše uvedené promítl do osoby Václava Moravce, není třeba spekulovat o jeho názorech, sympatiích a averzích, tím spíše ne o jeho světonázoru, ale pouze hodnotit, jestli nelže, a jestli se v morální a etické rovině drží obecných zásad, co jaké je. Máte-li pocit, že nedokážete rozlišit dobré od špatného, zeptejte se malých dětí, poradí vám. To je sice nadsázka, ale ne zase tak velká. Myslím si, že je dobré si občas nějaký hodně relativizovatelný a relativizovaný problém jaksi oloupat až na dřeň a úplně dětsky se sebe sama zeptat: je to dobré, nebo špatné? Na každý pád je to těžké, protože naše životy i naše civilizace jsou zatíženy plejádou kompromisů a účelovostí.

To jsem od Václava Moravce poněkud poodešel a může to na někoho působit, jako že jsem ho zneužil pro prezentaci nějakých svých „mouder“. Může to tak být. Na každý pád on a lidé jemu podobní, tedy ti, kteří se časem stávají zosobněním nějakých principů nebo institucí, mohou sloužit k tomu, abychom lépe dokázali rozlišovat. Rozlišovat ty úplně nejprostší principy.