Zachraňte Timmyho!

„Timmy is free!“ Buď přežije, nebo zemře na volném moři. Úsilí zachránit zmatenou velrybu je dojemné. Osud milých zvířátek nás evidentně zajímá více než osud nemilých lidí.

Snaha vrátit do moře zvířata, zvláště kytovce, kteří z nějakého důvodu docela často uváznou na mělčině, je bez ironie naprosto v pořádku. Klidně bych se takové akce účastnil, což platí o záchraně jakýchkoli zvířat, která se shodou neblahých okolností nebo lidskou „zásluhou“ dostala do potíží. Vlastně jakýchkoli asi ne. Potkany, kteří se nám usídlili u domu asi zachraňovat nebudu, přestože potkan je inteligentní a sociálně vyspělé zvíře. Nepřikrmuji u Berounky nutrie a divočáky mám nejraději se šípkovou omáčkou, na procházce se psy mě jejich přítomnost vůbec netěší.

Logicky nemáme rádi obtěžující hmyz, parazity a obecně ona zvířátka, která nám škodí nebo škodit mohou, ale do hry vstupují hodně i emoce. Třeba labutě jsou vysloveně protivní, nesnášenliví a ledaskde neúnosně přemnožení ptáci. Ublížit ovšem labuti znamená spáchat „zločin proti lidskosti“, střílet bezproblémové kachny je oproti tomu docela normální. Lov žraloků je prestižním rybářským sportem, lov velryb je naopak čiré barbarství, protože velryby jsou hodné a chytré, a to i ty „kousavé“, jako byl Willy, protože ty loví i žraloky a kamarádí se s osamělými kluky. Nemohu si trochu té ironie odpustit, protože toto téma je pokrytectvím doslova nasáklé.

Nemyslete si ale, že jsem vůči těmto emocím imunní. Nejsem. Velryby jsou skutečně fascinující tvorové, což sice žraloci také, ale trochu jinak. Velryby mají emoce, čímž se trochu podobají lidem, mají je taky šimpanzi, kteří jsou nám ještě podobnější tím, že dokáží mezi sebou válčit. Utváříme si mnohem snadněji vztah ke zvířatům, která mají emoce nebo to tak alespoň vypadá. Prakticky všichni lidé mají emoce. I vrazi, pederasti a teroristé, na ty však nahlížíme jako na ty zvířecí parazity, protože jimi většinou reálně jsou. Ovšem jsou i lidé, kteří neškodí, jenom jim moc nerozumíme, a tak se o ně moc nestaráme, a to ani tehdy ne, když uváznou na nějaké té „mělčině“.

Jsem celoživotní pejskař. Mám psi natolik rád, že jsem si už vyslechl, že je mám raději než lidi. Snažím se takovému nařčení bránit tvrzením, že to nelze srovnávat, ale sám tomu moc nevěřím. Zvířata nejsou dobrá ani zlá, a pokud jsou problematická, není to na rozdíl od lidí záležitost jejich volby. Už poněkud odbíhám od tématu. Řeč byla o záchraně zvířat, která jsou nějakým způsobem ohrožena a je asi patrné, že se snažím tuto skutečnost postavit vedle snahy chránit lidi. Nemohu se zbavit pocitu, že ta pragmatická část veřejnosti hledí na ochránce zvířat jako na takové idealistické blbečky, a to zvláště tehdy, když jejich aktivity nějak zasahují do pohodlí té „rozumné“ většiny. No a co se filantropů týče, ti jsou okamžitě podezřelí, protože žádného svéprávného člověka přeci nenapadne na vlastní úkor pomáhat jiným.

Nemyslím si, že je úkolem státu zachraňovat zvířátka, a nemyslím si ani, že stát má být opatrovníkem občanů, kteří se vlastní vinou dostali do problémů, ale jsem přesvědčen, že má podporovat ty, kteří to dělají, ať už jsou těmi postiženými velryby, psi nebo lidé.