Vystup z té své sociální bubliny, Turnere, ty jeden pražskej kavárníku!

To se lehko řekne, vždyť ani nevím, jak jsem se do ní vlastně dostal a nejsem si ani jistý, jestli z ní vůbec vystoupit chci. Onehdy někdo jednu takovou bublinu pejorativně nazval „pražskou kavárnou“ a mně se ten pojem moc líbí.

Sociální bublina je takový módní termín. Podstata toho pojmu je však prastará. Vládnoucí třídy si nedovedly nikdy představit život a názory lumpenproletariátu a opačně, vždy byla také hráz mezi vzdělanou a nevzdělanou částí společnosti, mezi městem a venkovem, pohraničím a centrem země nebo třeba mezi náboženskými komunitami. Moderní doba přináší asi další bubliny, které sice mohou do určité míry kopírovat ony zmíněné, ale navíc existují ještě bubliny profesní, školní a mnohé jiné.

Měl bych asi spíše sloužit jako prototyp člověka, který by se do takové bubliny dostat neměl. Mám za sebou poměrně pestrý život, ve kterém jsem mohl okusit z mnohého. Nedělá mi problém se pohybovat mezi lidmi s různou úrovní vzdělání, různým životním stylem, názory a politickým či náboženským přesvědčením. Je ovšem něco jiného se v takovém prostředí pohybovat, a něco jiného se s ním sžít. S věkem si člověk asi vybuduje určitou rezistenci. Byly doby, kdy jsem byl ochoten s kýmkoli emotivně diskutovat, přít se a hádat, ale také vstřebávat jiné názory a postoje, dnes tak maximálně vyjádřím svůj názor a poslechnu jen takový, na který mám chuť. Do nějaké konfrontace se mi chce čím dál tím méně, což vede k tomu, že se vyjadřuji jen tam, kde moje názory někoho zajímají a poslouchám jen to, co zajímá mě.  A to je asi ta cesta do té „bubliny“.

Nejlépe si to lze uvědomit, když proběhne nějaké společensky významná událost, třeba volby. Před těmi nedávno minulými jsem sice sledoval předvolební průzkumy, ale pořád jsem si říkal, že to přeci takhle dopadnout nemůže. A dopadlo to tak. Mimo jiné se ukázalo, že Praha není Česko, že životní úroveň, vzdělání a mnohé různorodé bubliny ovlivňují politickou orientaci více, než by se zdálo. Volby v mé té bublině by dopadly v řadě případů opačně, než se stalo realitou. To mě přimělo k úvaze, čím se ta moje bublinka asi tak liší od těch jiných, logicky mnohem početnějších bublin.

Před časem jednu takovou bublinu, či spíše shluk bublin někdo nazval pražskou kavárnou. Dodnes ten výraz nemá žádné zřetelné kontury, ale tímto vpravdě geniálním dvouslovným názvem je s určitým pejorativním zabarvením vyjádřeno jednak to, že je to záležitost pražská (tedy věc „těch Pražáků“) a výraz kavárna pak podsouvá pocit, že je to cosi povrchního a pseudointelektuálního, prostě takovéto kavárenské tlachání kavárenských povalečů o ničem, které je v hrubém rozporu s jasnými, říznými názory dělníků, rolníků a pracující inteligence, které nejsou balastovány nějakými humanistickými blbostmi těch, kteří mají čas blábolit v kavárnách, na rozdíl od těch, kteří poté co „vyfárají“, to jasně řeknou ve své putyce (nebo i noblesním restaurantu) bez obalu a bez nějakého planého relativizování.

S trochou sarkasmu musím říci, že se domnívám, že to dobré, na čem stojí tato civilizace, vzniklo spíše při těch kavárenských diskusích, než při oněch jasně deklarovaných pravdách v pražské hospodě U Kaštanu či v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller. Pod pražskou kavárnou se mi tak vždy vybaví kavárna Slávie, ve které se stále kdesi u stropu vznáší duch bratří Čapků, Jaroslava Seiferta nebo pánů Voskovce a Wericha, tedy intelektuálů jak pravicových, tak i levicových, z čehož ti levicoví si ovšem právě v rámci svého humanistického a demokratického smýšlení představovali komunismus trochu jinak než Stalin a Gottwald. V  kontextu toho bych tak vnímal příslušnost k bublině pražské kavárny spíše jako výsadu, ale myslím si, že svoji Slávii může mít kdokoli kdekoli, v Praze, stejně jak v Novém Hrozenkově.

Někdy mi připadá, že patřím více do sociální bubliny našich dětí a jejich partnerů a přátel, kteří jsou, jak je patrné třeba ze sociálních sítí, opět úplně někde jinde, než je majorita v zemi, ale i v Praze. To do jisté míry opět zkresluje vnímání obecného stavu společnosti. Nechci podrobně rozebírat, proč si myslím, že to tak je, ale asi to dost souvisí se vzděláním a prostředím vzdělávacích institucí. Dovedu si představit, že studenti universit mají obecně jiné politické názory, než třeba absolventi učňovských oborů, což v této chvíli nijak kvalitativně nehodnotím, jen konstatuji. Není to však jenom ve vzdělání, vidíme třeba extrémisty i mezi vzdělanými lidmi, alespoň tedy formálně vzdělanými. Konečně sám autor (nebo popularizátor, nevím jak to je) termínu „pražská kavárna“ je v podstatě klasický pražský kavárník, tedy intelektuál libující si v bezbřehém tlachání a bonmotech. Na tomto příkladu je tak vidět, že stejnou „metodikou“ lze vyjadřovat velmi různorodé názory a postoje, a to i s různou kulturou projevu.

V tomto smyslu je pro mě blog zdrojem velmi poučné konfrontace s názory, se kterými bych neměl ve své podstatě vůbec šanci se nějak potkat.  Nevnímal bych je při náhodném styku s nimi, a sám od sebe bych si pro ně nikam nešel. Poslední dobou ale na sobě pozoruji, že už si tu rezistenci pomalu buduji i zde, což souvisí s tím, k něčemu jsem sám sebe v názvu článku vyzval  a také s tím, jak jsem vyjádřil svoji neochotu tu sociální bublinu opustit. Nevím, jestli mě ještě vůbec zajímá široké spektrum názorů a postojů z jiných bublin. Jsem si vědom toho, že by mě to zajímat mělo, ale asi to má své meze, možná, že už docela úzké meze. Turnere, zůstaň raději tam, kde jsi!