Všechny houby nám vysbírali Ukrajinci!

Nejenže živoříme, stojíce ve frontách na dávky v hmotné nouzi, kvůli dotování „našich“ Ukrajinců a podpoře Ukrajiny ve válce, ale už přicházíme i o naše rodinné stříbro – houby.

Asi žádný národ na světě nepodléhá takové houbařské vášni jako my, Češi. Letošní podzim je názornou ukázkou houbového šílenství. Vydatné deště, které byly pro některé našince katastrofou, se pro jiné staly pravým požehnáním. Když růst hub potvrdila nejen komerční, ale i veřejnoprávní média, do lesů blízko Prahy, což mohu odpovědně posoudit, vyrazili nejen skalní houbaři, ale i lidé, kteří nepoznají smrk od borovice, natož pak různé druhy hub. Ti tak činí pravděpodobně z vlasteneckých pohnutek, aby jako příslušníci houbařského národa měli jaksi splněno.

Přiznám se, že já osobně setrvávám v houbařském rauši dvanáct měsíců v roce, ale sezóna hřibovitých hub mě však ještě více rozpálí. Chodím se svými psy do houbařsky výživných lesů takřka každý den, takže ohledně začátku hřibové sezóny nejsem odkázán na média. Zacházím také, maje dostatek času, a ještě zbytky sil, do poměrně vzdálených a hůře přístupných míst, takže mě rojnicemi houbařů přeorané lesy blízko zástavby, silnic a parkovišť nechávají docela v klidu. Ovšem ne každý může a chce prozkoumávat hlubiny hvozdů, a tak vzniká určitá rivalita, která by se dala vyjádřit frázemi typu: Je to tady vysbíraný“, či: „někdo mi vybral moje místa“. Učinili-li tak našinci, kteří tam prostě přišli dříve, nebo si ve sběru počínali důsledněji, tak to většinou nějak vydýcháme, ale co když nám ty houby sebrali cizáci?

Ukrajinci patří k těm několika evropským národům (Vladimir Vladimirovič tvrdí, že to žádný národ není, takže bych, aby se nezlobil, do toho zahrnul obecně občany evropské části bývalého Sovětského svazu), které aktivně houbaří. Ovšem mám pocit, vrátím-li se k těm Sovětům, že ti tak nečinili a nečiní jen z gastronomických a volnočasových pohnutek, ale i z pohnutek existenčních, tak jak to bývalo u nás v dobách hladu a bídy (úplně bych zapomněl, že se ta doba, dle mínění různých sociálně citlivých politiků, vrací, takže i mnozí Češi asi takto bojují o přežití). Z toho tedy vyplývá, že u nás žijící Ukrajinci u nás i houbaří. Je také logické, že tak činí jen pro zábavu, protože díky štědré státní pomoci žijí v blahobytu.

Aby bylo jasno, to, co tady píšu, nemám ze sebe (a z novin, které čtu, už vůbec ne), ale dostává se mi pravidelně takovéhoto vysvětlení od lidí, kteří k nám přichází a mají potřebu se o svá stanoviska podělit. Zrovna tuto neděli se k nám přišli občerstvit dva pánové s poloprázdnými košíčky a více jak hodinu tuto problematiku dost hlasitě probírali. A nebyli jediní. S podobnými závěry mě seznámili i lidé, od kterých bych to vážně nečekal. Ledacos byli schopni překousnout, ale Ukrajince s kyblíky od Primalexu (kde k nim asi tak přišli?) plnými hřibů prostě nevydýchali.

Nemaje sociologického vzdělání, netroufnu si rozvíjet teorie o vlivu hřibů na mezilidské vztahy, na vztah majority k ekonomickým migrantům, potažmo k válečným utečencům, na hodnocení války na Ukrajině a na celou tu masáž na sociálních sítích týkající se různých aspektů souvisejících s Ukrajinou a Ukrajinci. Dovolím si, ale poznamenat, že lidská hloupost, sobeckost, a zvláště nesnášenlivost jsou příčinou lokálních i globálních konfliktů, které většinou začínají zcela nevinně: Pocity křivdy, závisti, nadřazenosti, domnělých nároků a iracionálních záští. Přiznám se, že mě trochu trápí, že záminkou pro projevy nesnášenlivosti a xenofobie mohou být i moje milované houby.