Vláda i prezident musí prostě ten 17. listopad nějak vydržet. A co my ostatní?

Chápu, že se někomu oslava svátku sametové revoluce drží docela těžko. Není to asi hezký svátek pro bývalé konfidenty, pro prominenty minulého režimu ani pro ty, kteří se opět s dnešními komunisty a totalitními režimy bratříčkují.

O koho jde jmenovitě, je obecně známo. Mnozí z naší vládní a hradní reprezentace sice před rokem 1989 ještě kvůli svému věku nemohli zdiskreditovat, ale dohánějí to nyní tím, že spolupracují se stranou, která je pokračovatelkou té předlistopadové, té, která se zcela nedistancovala od zločinných projevů komunistické ideologie, a adorují podobné režimy v zahraničí.

Nemělo by to být příjemné výročí ani pro ty, kteří dnes zrazují ideály, které byly před třiceti lety nosné. Mnozí je zrazovali možná již v průběhu revoluce a mnozí si je v revolučním nadšení třeba ani neuvědomovali, ale faktem je to, že na jistých principech k této politické změně došlo. A byly to principy zcela obecně dobré.  Myslím si, že právě to bychom si připomínat měli.

Změna režimu měla u nás velmi pokojný a klidný charakter, což pochopitelně souvisí již s kolabujícím režimem nejen u nás ale v celém komunistickém bloku (zvláště pak v bývalém Sovětském svazu), ale podstatná byla ona ochota ke všeobecnému společenskému smíru. Bylo to velmi pozitivní, přestože si na základě následného vývoje můžeme položit otázku, zdali to bylo vždy zcela správné.

Ti, kteří se za minulého režimu provinili (provinili se obecně špatnými skutky), stejně jako ti, kteří pasivně drželi „hubu a krok“, dostali šanci se se svou minulostí vypořádat a začít znovu. Dopadlo to bohužel stejně jako s Havlem amnestovanými vězni, kteří se v drtivé většině vrátili do kriminálu. Přisluhovači a paraziti mocných počali opět přisluhovat a parazitovat, holínkolizci opět holínky olizovat zbabělci zůstali zbabělci a stádo zůstalo po výměně pastýřů stejným stádem. 

Je paradoxní, že po třiceti letech část dnešní společnosti často vnímá ty, kteří si s bývalým režimem nezadali a nesklonili hlavu, jako takové směšné figurky. Místo toho jsou celebrováni tací, kteří se projevili v lepším případě jako bezcharakterní zbabělci. Někteří disidenti i chartisté si poškodili svou pověst v porevolučním období, to je třeba soudit případ o případu, ale je třeba vyzdvihnou ty, kteří ze svých zásad neslevili tehdy, a nečiní tak ani dnes. Mám pocit, že aktuálně máme vzory velmi pochybné. 

Právě toto výročí by nám mělo připomenout vše výše uvedené skutečnost. Měli bychom si uvědomit, že principy naší vnitřní i obecné demokracie, svobody, humanity a s tím spojené zásadovosti jsou nadřazeny aktuální výhodnosti a prospěšnosti. Měli tímto fokusem hodnotit nejen vlastní skutky a měli bychom takto vnímat naší politickou reprezentaci. Pokud to uděláme, můžeme být o něco lepší, a můžeme tak mít třeba někdy i lepší vládu a lepšího prezidenta.

Vláda i prezident 17. listopad s největší pravděpodobností přežijí. Přežijí to patrně v klidu a s oprávněným pocitem, že se nemůže nic stát. Tito lidé budou pak v následujících dnech, týdnech a měsících opět velkohubě relativizovat všechno to, co bylo před revolucí špatné, za revoluce dobré a po revoluci potřebné a dnes nevyhnutelné. Svět je složitý a politika veskrze amorální, ale připomínky historických událostí slouží k tomu, abychom se poučili. Zkusme alespoň chvíli 17. listopad držet, nejen ho vydržet.