Víte, co má cikán bílého?

Touhle otázkou začíná nekorektní fór, který mi nedávno připomněl Petr Čtvrtníček. Poprvé mi ho však před mnoha lety řekl jeden cikán, který nechtěl, abych o něm mluvil jako o Romovi. Pointa vtipu je vyjádřena odpovědí: Poslouchat!

Ten starý cikán se jmenoval Bílý, což činilo ten vtip ještě pikantnějším. Celé by se to dalo reprodukovat asi takto: „Hele, šéfe, víte, co má cikán bílýho? Nevíte? Poslouchat! Chachachacha!“ a Štefan Bílý se chechtal tak, že se mu mohutné břicho natřásalo až málem spadl z ještěrky. Byl to totiž řidič vysokozdvižného vozíku a já byl jeho šéf, respektive nadřízený jeho nadřízeného.

Na tuto repliku jsem reagoval asi nějak takto: „Já ti to, more, připomenu, až zase uslyším, jak držkuješ, když ti mistr něco říká.“ Znali jsme se již leta, ve firmě jsme začínali spolu, já jako mistr, on jako jeden ze členů obsluhy výrobní linky na mé směně, tedy jako zmíněný ještěrkář.  Měli jsme v našem vztahu oba jasno. On věděl, co si ke mně může dovolit a já jsem se mohl chovat zcela nekorektně, aniž bych ho jakkoli urazil. Tykal jsem mu, ale on mi tykat nechtěl. Měl jsem ho rád a myslím, že i on měl rád mě.

No jo, vono to sním není jako kdysi s váma, to byli časy, co?

Povídám mu: „Štefane, všechno je jinak, kdyby dnes někdo z osobního slyšel, že ti říkám „more“, řešila by mě asi firemní etická komise a tebe za ty vtipy nějaká romská iniciativa.“

 Štefan moje slova ignoroval a pokračoval: „Hele, ještě jeden, víte, co bude z cikána, když ho přejede parní válec? Lepenka!  Chachachacha! Von je, šéfe, ten novej mistr hroznej blb, on jak je vycičenej z toho McDonalda, tak s ním není žádná sranda. Ne, a ne si zvyknout, že se vždycky po vejplatě vožeru. Vy ste za mě vždycky dopředu sehnal náhradu, a když jsem přišel, tak ste mi vynadal napařil mi navíc směnu a bylo to.                                                                  

„Štefane, Štefane, ty časy jsou už pryč. Já s ním promluvím, ale ty ho neprovokuj…“

Štefan Bílý byl pracovitý chlap, a tak dobrý ještěrkář, že jsem si ho vždy bral, když se skládalo nějaké citlivé zboží nebo nadrozměrné a hodně nestandardní části zařízení při rekonstrukci linky. Byl zkušený a měl v těch tlustých pazourách neuvěřitelný cit, s vidlemi, na které se vešly tři palety za sebou, uměl zacházet jako s chirurgickým nástrojem. Toleroval jsem jeho občasné úlety, ale on mi nikdy neodmítl žádnou neatraktivní práci ani mimořádnou směnu. Se svým novým nadřízeným si však evidentně nesedli. Mistr o něm v kruhu dalších mistrů mluvil jako o tom tlustým cigošovi, jeho však s despektem oslovoval pane Bílý, a pan Bílý o něm mezi dělníky a také přede mnou mluvil jako o tom debilovi z mekáče. Jednou však Štefan svého mistra vytočil do té míry, že mu ten řekl „cikáne“ a dodal ještě nějaký nepěkný přívlastek a milý Štefan si na něj šel stěžovat, bohužel ne ke mně, ale rovnou se objednal k personálnímu řediteli.  Byl z toho poprask.

Když jsem s ním pak o tom mluvil, řekl mi cosi, co jsem si dobře zapamatoval: „Vy mi můžete říkat „more“ a třeba i „ty zasranej cikáne“, ale on ne, on mi bude říkat pane Bílý a o mě bude mluvit jako o Romovi. Vy na mě můžete bejt sprostej, protože já vím, že se na mě nepovyšujete. Já vím, že on je rasista, i kdyby nic špatnýho neřekl ani neudělal, vy ne, i kdybyste proklel všechny cikány v Praze.  Co se na to dalo říct? Převedl jsem ho na jinou směnu a nějakou dobu byl klid. Zmíněný mistr si nedlouho potom vylil zlost na jedné ukrajinské uklízečce, která si mu dovolila oponovat. „Mně nějaká negramotná ukrajinská husa nebude říkat, co mám dělat,“ komentoval to. To si ovšem docela naběhl, protože na rozdíl od něho jsem věděl, že ta negramotná ukrajinská husa, je nejen naprosto spolehlivá uklízečka, ale také zubní lékařka, která si zde vydělává na to, aby si doma mohla otevřít ordinaci. Hoch se jí tenkrát odmítl za příslušné invektivy omluvit a já jsem mu nabídl přeřazení na administrativní práci, nebo odchod z firmy dohodou. Vzal dohodu. 

Za nějaký čas jsem z firmy odešel i já, a když jsem se loučil obešel jsem pochopitelně i ty, co tu ještě zbyli z mé původní směny. Štefan Bílý se rozbrečel. Normálně tomu jedenapůlmetrákovému, šedesátiletému chlapovi tekly slzy jak hrachy, a to přesto, že jsme se poslední dobou vídali spíše jen náhodou. Když jsem pak po letech mluvil s bývalými kolegy, řekli mi, že to Štefan ve firmě doklepal do důchodu. Dostal od generálního ředitele hodinky s věnováním a byl dáván za příklad firemní věrnosti. Přežil totiž ve firmě většinu dělníků, jejichž průměrná délka setrvání byla tak čtyři roky a prakticky celý managment, který se periodicky měnil. Je ale také pravdou, že takto skončil jako jediný z řady Romů, kteří ve firmě pracovali. Říkal jsem si, že to bylo proto, že to byl slušný cikán a dobrý chlap. Byl bílý jen jménem a poslouchal jen toho, kdo prostě respektoval, že je celý, celičký „kalo“.