Už zase ty evropské křesťanské hodnoty, pane prezidente?

Jako mantra se tato fráze opakuje vždy, když cítíme potřebu se vymezit k jiné kultuře a náboženství. Víme však, co je to za hodnoty, nakolik jsou reálné, a na jakých jiných hodnotách je naše civilizace založena?

Co to vlastně ty křesťanské hodnoty jsou? Kdybych měl být důsledný, smíchal bych v odpovědi na tuto otázku ušlechtilé principy křesťanství s těmi problematickými, historii s mytologií a různě hodnocené činy a události „pod hlavičkou“ křesťanských církví. Spojil bych vjedno šíření vzdělanosti, smíru a milosrdenství s bezohledným hromaděním majetku, inkvizicí a násilnou katolizací.  Postavil bych vedle sebe víru, naději a lásku s nenávistí, pokrytectvím a zločiny. To samé lze učinit více či méně u každého náboženství, a jestli budu více prosazovat pozitiva a méně negativa nebo opačně, bude ovlivněno jen tím, pro co budu hledat argumenty. V této souvislosti jsou obzvláště absurdní různá srovnání dávných období, událostí a osobnostních charakteristik náboženských reprezentantů, o kterých něco víme většinou pouze „z doslechu“.

Důslednost takového přístupu tedy k ničemu nevede. Ta míra je neměřitelná a vždy individuálně podbarvená. Mluvíme-li v pozitivním smyslu slova o nějakých hodnotách, máme však jistě na mysli ty dobré hodnoty. To je bezesporu správné, ty se mají prezentovat a na nich bychom měli stavět. Pokud však nechceme vytvořit argumentační lapsus, musíme také vedle našich dobrých křesťanských hodnot postavit dobré hodnoty srovnávaných náboženství a kultur. To, že těch cizích nalezneme asi méně, může být důsledkem toho, že jich méně je, stejně jako toho, že jich méně dovedeme nalézt, protože cizí náboženství a kulturu dostatečně neznáme. A to ani nemluvím o tom, jak kdo jakou hodnotu posuzuje. Pokud začneme srovnávat jen naše domnělá pozitiva s cizími domnělými negativy, nedobereme se nikam, pouze si lžeme sami sobě do kapsy.

Ale vraťme se ke „křesťanským hodnotám“ ne jako k tomu, co dobrého se dá na tomto náboženství nalézt, ale jako k tomu, co je z něho zakomponováno v naší civilizaci, společnosti a kultuře.   V této souvislosti se používá další mantra: „naše civilizace uzrála na stromě duchovní kultury západního křesťanství“. Rozvinula se tedy Evropa pouze na základě křesťanské kultury?  Nemám teď v úmyslu rozebírat ta obohacení, jichž evropská kultura využívala v průběhu staletí, počínaje indickou matematikou, arabským lékařstvím nebo kontakty se vzdálenějším Orientem a konče všemi dalšími prvky, které každá kultura asimiluje z blízkých i vzdálených kultur a přivlastní si je jako své vlastní. Můžeme relativizovat, za kolik toho vděčíme Indům nebo Arabům, ale v žádném případě nemůžeme opomenout řecko-římskou kulturu.

Evropa asimilovala řecko-římskou kulturu, jak z hlediska práva a filosofického myšlení, tak i z hlediska širokého spektra všemožných oblastí lidské činnosti. Křesťanství do sebe i často velmi bezostyšně zahrnulo pohanské rituály a různé druhy polyteismu přežívající v lidové zbožnosti. Nejen renesance se zalidnila Venušemi a Apollóny a znovu objevila svět antiky, ale křesťanský středověk vybudoval svou teologii na Aristotelových myšlenkách, jež byly znovuobjeveny prostřednictvím arabského světa. Pokud byl poněkud přehlížen Platón, novoplatonismus zcela zásadně ovlivnil církevní otce. Samotný koncept říše, na kterém se uskutečnilo tisícileté setkávání evropských států a také státu a církve, je římského původu. Křesťanská Evropa zvolila římskou latinu pro své náboženské obřady, jako jazyk náboženského myšlení, práva a univerzitních disputací.

Na druhé straně si nelze představit křesťanskou tradici bez židovského monoteismu. Text, na němž je založena evropská kultura, první text, který se první tiskař rozhodl vytisknout, je Bible. Křesťanská  Evropa se zrodila za zpěvů žalmů, recitování biblických proroků a při rozjímání na Jóbem a Abrahámem. Židovský monoteismus byl také zásadním pojítkem mezi křesťanstvím a islámem. Ale tím to nekončí. Řecká kultura by nebyla myslitelná bez přičinění Egypťanů a Chaldejců a mnoha dalších vlivů v onom šejkru několika tisíciletí starého letopočtu.  

Považoval bych tak za přiměřené zmínit jako základ naší civilizace řecko-římské a židovsko-křesťanské kořeny ve spojení s tvrzením, že právě díky těmto kořenům, tak jako se starý Řím otvíral všem okolním vlivům, je náš světadíl otevřen spojení s jakýmikoli jiným kulturním a etnickým dědictvím, přičemž právě ona ochota k otevřenosti je jednou z jeho nejhlubších kulturních charakteristik. Pod tím si lze sice představit leccos, ale na každý pád je vždy třeba si uvědomovat naše skutečné hodnoty (tedy nejen ty křesťanské, které často ignorujeme) v otázkách přístupu ke světu kolem nás. Tedy skutečné hodnoty ve skutečných situacích, ne fráze, jejichž obsah je nám vlastně cizí.