Uvázat psa? Uvážit psa!

K novele veterinárního zákona byl schválen pozměňovací návrh ohledně dlouhodobého uvazování psů. Zcela jistě správný počin, ale…

Nejprve jedna osobní noticka. Tento blog jsem před více jak deseti lety zakládal vlastně proto, abych mohl zveřejňovat články s kynologickou tématikou. To se sice stalo a občas stále děje, ale postupně převážila témata jiná. Se psí beletrií se roztrhl pytel, stejně jako s články populárními, „odbornými“ i odbornými. Aktuálně se řeší různé dopady novely veterinárního zákona.

S veterinární legislativou včetně zákonných norem týkajících se chovu a držení psů to je složité. Česká republika drží světový primát v počtu psů na počet obyvatel. Podle průzkumů má psa až 40 % domácností. S touto skutečností tak souvisí mnoho aspektů. Vedle různých kritérií materiálních jsou logicky řešena i kritéria etická, tedy to, jak má být pes chován.

V této chvíli musím konstatovat, že jako celoživotní chovatel a milovník psů nemohu být zcela objektivní. Psi jsou pro mě členové rodiny a partneři, a tak se můj přístup k nim v řadě ohledů neliší od přístupu k lidem. Vnímám pochopitelně rozdíly, ale co se týče zabezpečení kvality života, nečiním mezi psem a člověkem rozdíly. Tím pádem je pro mě jakákoli podoba diskomfortu u mých psů naprosto nemyslitelná, o strádání či snad týrání ani nemluvě.

Mám v tom jasno: Na člověka ubližujícího zvířeti nahlížím jako na zločince a devianta. Osoba, která není schopna či ochotna se o zvíře řádně starat, si ho nemá vůbec pořizovat. A to je ono „jádro pudla“. K čemu je někomu pes uvázaný u boudy nebo trávící většinu života v kotci? Proč si psy pořizují lidé, kteří jim neposkytují potřebnou péči? Proč mají psy lidé, kteří se o ně nechtějí nebo nemohou dobře a s láskou starat? Z toho vyplývá, že člověk, který uvazuje psa k boudě, není vůbec způsobilý psa chovat. Tečka.

Nedělám si iluze o tom, že by se v těch 40 % domácností měli psi tak, jak se mají v domácnosti naší. I z psů praxe cvičitele a lektora tuším, že chovatelé zabezpečující svým psům optimální podmínky budou asi v menšině. Vše začíná nezodpovědným rozhodnutím ohledně pořízení si psa, pokračuje to špatným výběrem plemene a končí to neochotou se o psa řádně starat.

Jelikož je řeč o legislativě, je třeba konstatovat, že pořízení a chov psa není spojeno s žádnou právní normou a podmínky chovu jsou definovány zcela vágně. Není však snadné si představit, že by tomu bylo jinak. Že by třeba k chovu psa byl nutný „řidičák“, tedy aby byla prověřována všestranná způsobilost budoucího chovatele, a ještě k tomu povinnost pravidelné „technické“ prověřující aktuální stav toho, kdo je živou bytostí, a ne kusem plechu.

Srovnání s autem nepoužívám nahodile. Koupě a provoz auta jsou spojeny s celou řadou úkonů, stejně jako možnost s ním jezdit. Prakticky vše se týká různých aspektů bezpečnosti – naší bezpečnosti. I chov psa reprezentuje určitá bezpečnostní rizika a na rozdíl od auta jde hlavně o bezpečnost a komfortní život zvířete. Píšu-li „zvířete“, tvrdím, že pes v jistém smyslu není zvířetem, ale jakýmsi kolaborantem zvířecí říše. Partnery pro psy nejsou v rámci smečky jiní psi, ale lidé, kteří by na to neměli nikdy zapomínat.

Vrátím-li se k těm právním otázkám, myslím si, že jako v jiných případech je se zákonem spojena jeho vymahatelnost. Týraný pes nepodá na svého majitele trestní oznámení a stěžovat si nikde nebude ani pes nešťastný a zanedbaný. Spíše než nové zákony působí osvěta a to, čemu říkáme třeba společenské klima. V době mého dětství nebylo v rozporu s obecnými normami, když muž pravidelně a preventivně seřezal ženu a děti. I pes na řetězu byl normou. A už to tak není. Novým problémem jsou ale třeba množírny.

Množírny existují, protože existují lidé, kteří si chtějí pořídit aktuálně moderní plemeno psa levně. Vzhledem k tomu, o jak závažné rozhodnutí jde, je několik tisíc korun naprosto nemístným kritériem. Jinak řečeno, pokud někdo po zralé úvaze a zvážení všech pro a proti tak fatální krok, jakým je pořízení si psa, učiní, měl by dle mého soudu vybrat tu nejlepší možnou chovnou stanici, s čímž souvisí všestranný servis ze strany chovatele a také skutečnost, že dobrý chovatel by nevhodnému zájemci (třeba tomu, který si chce do žižkovské garsonky pořídit kavkazského pastevce) ani štěně prodat neměl.

Možná to bude někomu připadat divné, ale já osobně prověřuji potenciální kupce každého našeho štěněte tak, jak to dělá FBI. To sice žertuji, chci tím jen vyjádřit, že chov psa se váže s podstatou slova „odpovědnost“. Odpovědnost se těžko vynucuje, ale je-li spojena s láskou ke čtyřnohému kámošovi, nepůsobí nikterak úkorně, ale stává se samozřejmostí.

Jak už bylo řečeno, další právní normy asi ničemu nepomohou, úplně by stačilo posílit vymahatelnost těch stávajících. V praxi to znamená třeba vydávání předběžných opatření v případech, kdy je pes (stejně jako jiná zvířata) ohrožován na životě a zdraví, týrán a vážně zanedbáván. Na to konto by mělo být snadné třeba likvidovat množírny. Na každý pád je však základem všeho výchova stávajících, a hlavně budoucích chovatelů psů.