Ústavní žaloba na prezidenta České republiky je ostudou prezidenta České republiky

Senát schválil žalobu na Miloše Zemana, a to i s vědomím, že ve Sněmovně svého prezidenta podrží komunisté, okamurovci a poslanci ANO. Žaloba má tak v prvé řadě charakter zásadního nesouhlasu s chováním a jednáním prezidenta.

Žaloba na prezidenta schválená horní komorou Parlamentu ČR není nikterak bezvýznamný akt. V následujících dnech budou sice tento počin bagatelizovat hradní patolízalové a ledaskdo jiný a možná se dočkáme i nějakého „vtipného“ bonmotu od hlavy státu, ale to nic nemění na tom, že jde jasný protest, který není obvyklý ani u nás, ani v jiných civilizovaných státech. Není to tah v rámci nějaké politické hry, protože fakticky schválení žaloby patrně nic nezmění, ale apel, který má poukázat na to, že prezident porušuje Ústavu, na kterou přísahal, a nechová se jako hlava státu, který má svou jasnou zahraniční politiku, své ukotvení v evropské struktuře a principy, na kterých vznikl.

Senátoři, kteří hlasovali pro ústavní žalobu na prezidenta a poslanci, kteří tak hlasovat budou, se jasně distancují od prezidentova chování. Je to v podstatě to jediné, co v aktuálním rozložení politický sil udělat mohou, a dle svého svědomí také udělat musí. Pokud by tak neučinili, mohl by je teď, stejně jako v budoucnu kdokoli oprávněně nařknout, že nečinně přihlíželi tomu, jak prezident porušuje Ústavu a v činí kroky, které jsou v rozporu se zájmy ČR. Může to vypadat jako alibismus, ale je nutno konstatovat, že takto hlasující senátoři a poslanci si tímto činem aktuálně nijak nepomohou, naopak mohou pocítit nepřímé důsledky prezidentovy nemilosti.

Žaloba je signál určený občanům a také zahraničním partnerům, a to jak těm spřáteleným, tak těm, které si spřátelil náš pan prezident. Ti první (stejně jako naši občané) by měli pochopit, že Česká republika není Miloš Zeman a ti druzí vlastně to samé jen s tím rozdílem, že uzavírají-li nějaké „kamarádské“ svazky, nejsou to „kamarádské“ svazky s naší zemí, ale jen s jejím prezidentem. U nás, stejně jako v zahraničí se najdou tací, co to jako ostudu Miloše Zemana vnímat nebudou. S tím se nadá nic dělat, ale jsem přesvědčen, že v demokratickém světě a hlavách demokraticky smýšlejících lidí u nás by měly převážit minimálně pochybnosti o tom, jestli takto má vypadat prezident vyspělého státu, který se hlásí ke svým demokratickým tradicím a ke své politické orientaci.