Ústavní soud dal zapravdu páru gayů, zvítězil zdravý rozum nad neschopností parlamentu

Novela zákona o registrovaném partnerství se začne řešit, když je žalobou vymáháno právo jednoho z partnerů na společně vychovávané dítě. A právě absurdity s tímto spojené by novela měla řešit, ale nikomu se do toho nechce.

Ústavní soud přiznal po zamítavých verdiktech veškerých našich soudů rodičovská práva oběma homosexuálním partnerům, kterým jejich dítě odnosila náhradní matka. Zvítězil tak zdravý rozum nad neschopností parlamentu projednávat a schválit novelu zákona, která by současný právní i logický lapsus napravila.  
I samotný zákon o registrovaném partnerství má z konce minulého a začátku tohoto století velmi pestrou minulost. Trvalo sedmnáct let, než byl po mnoha neúspěšných pokusech přijat, a to i přes veto tehdejšího prezidenta Klause. V parlamentní i celospolečenské diskusi se kromě věcné argumentace objevovaly i takové názory, které homosexualitu označují za nemoc a podobně. Tradičními odpůrci zákona byli a jsou lidovci, kteří v něm spatřují devastaci instituce tradiční rodiny.

V roce 2006 byl tedy zákon přijat, ale kompromisní verze nedořešila rovnost práva obou partnerů při osvojení dítěte a výchově dítěte jednoho z partnerů. Dle § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství může totiž v České republice o osvojení žádat homosexuální osoba jako individuum, ale ne partneři z registrovaného partnerství. Tento fakt se jeví jako značně diskriminační a ve své podstatě protizákonný. Na základě principu rovnosti je totiž přímo zakázáno rozlišovat mezi srovnatelnými osobami, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
Druhým problémem je, že dítě, žijící v homosexuální rodině, které se narodilo z nějakého předešlého vztahu jednoho z partnerů nebo bylo dříve jedním z partnerů adoptováno či osvojeno, má v nově vzniklé rodině fakticky pouze jednoho rodiče. Partner biologického nebo adoptivního rodiče nemá vůči dítěti, které společně vychovávají, plnohodnotná práva ani povinnosti. Nemá pak automaticky právo na informace o zdravotním stavu dítěte, ani právo na udržování kontaktu po rozchodu s partnerem. V případě úmrtí tohoto rodiče se pak dítě stává sirotkem a nastupuje složitý proces, který může končit předáním dítěte do ústavní péče, aniž by měl druhý partner jakoukoliv pravomoc se o ně postarat, bez toho, aby zažádal o osvojení, a bylo mu vyhověno.

Absurdita celého faktu je navíc umocňována tím, že dle ustanovení § 13 odst. 3 zákona o registrovaném partnerství je přesto ukládána druhému partnerovi povinnost, podílet se na výchově dítěte druhého partnera, které s ním žije ve společné domácnosti.

Tento stav postrádá jakoukoli logiku. Dá se do jisté míry pochopit kritika vlastního statusu registrovaného partnerství, byť je to v civilizovaném světě samozřejmostí, ale proč diskriminovat jednoho z partnerů, když z faktického hlediska není možné nikomu zakázat pořízení si dítěte přirozeným způsobem v případě žen v lesbickém páru a práva muže osvojit si dítě, pokud k tomu prokáže veškeré podmínky a kompetence.  Skutečnost že lidé žijí v rodinném svazku, byť i s druhým mužem či ženou, je jistě spíše argumentem pro vyhovění žádosti o osvojení, než pro její zamítnutí. Úplně nesmyslné je pak odepření práva někomu, s kým dítě celý život žije, koho má ho rádo, a kdo se o něho stará.

Argumenty, které hájí přednost tradiční rodiny, jsou pak z mého pohledu zcela liché. Nikdo nezpochybňuje, že dobře fungující rodina heterosexuálního páru je ideální standard, ale asi nelze najít žádný argument, který by paušálně stavěl neúplnou nebo nefunkční rodinu nad rodinu homosexuální, která funguje dobře. Nelze objektivně dokázat, že v úplných heterosexuálních rodinách vyrostou lepší lidé, než v rodinách neúplných nebo homosexuálních, vždy je to o konkrétních lidech a jejich vztahu k dětem.

Naopak je zcela prokazatelné, že rodinná výchova, a to i ta ne zcela ideální, je lepší než výchova ústavní. Jinými slovy homosexuální pár, stejně jako jedinec, který splní všechny podmínky, jsou vhodnější alternativou výchovy dítěte než stát. Na druhou stranu je jistě správné a nutné prověřit, zdali jsou žadatelé o osvojení pro výchovu dětí vhodní, jestli žijí spořádaným životem, jsou hmotně zajištěni a jako budoucí rodiče kompetentní. To však platí stejně u heterosexuálního páru, jako u páru homosexuálního nebo jedince té či oné sexuální orientace.

Zbývá už jen zodpovědět otázku: proč příslušná novela nebyla dosud schválena, respektive proč nedošlo ani na její projednání? Jedním z důvodů je jistě účast lidovců, kteří jsou jejími zásadními odpůrci, ve vládě. V parlamentu to není významná síla, ale v rámci koalice patrně nikdo nechce jít do zbytečného konfliktu. Dalším důvodem je však také postoj konzervativní části společnosti, který reflektují poslanci napříč politickým spektrem. Mnoho lidí se k této problematice staví odmítavě spíše na základě nějakého obecného odporu k homosexualitě, než na základě věcných argumentů.

Jsme velmi tolerantní národ, žijeme ve velmi tolerantní společnosti, ale v některých oblastech jsme stále pod vlivem předsudků a mýtů. Mimo to je z mého pohledu velmi patrný trend, kdy hodnotíme mnohá společenská témata na základě pocitů a emocí, více než na základě argumentů a rozumových a etických úvah. Je pochopitelné, že se této skutečnosti politici přizpůsobují, pokud tedy tento stav přímo nespoluvytváří.