Ty jeden neomarxisto, liberále, levičáku a intelektuále!

I takhle hrubě dokáží někteří naši spoluobčané napadnout chudáka publicistu, který se v dětské naivitě rozhodl sdělit světu své názory a očekává, že svět je pochopí a bude mu za to vděčen.

Není úplně lichotivé být označen za neomarxistu, a to zvláště pro člověka, jehož názory se s marxismem nikterak nepojí (skutečný neomarxista může být na toto označení naopak hrdý). Vždy mě v této souvislosti napadne známá replika z Černých baronů: „Čo si predstavujetě pod takým slovom...(neomarxista)?“ Opravdu rád bych se na to některých diskutérů osobně zeptal, ale pokud jsem je požádal, aby můj neomarxismus nějak doložili, nedočkal jsem se odpovědi. Mnozí se asi o význam toho slova vůbec nezajímají a používají ho pouze jako „legální“ nadávku, jiní mají o podstatě tohoto výrazu zcela zkreslené představy. Neomarxismus sice v jistém smyslu navazuje na marxismus, ale oprostil se od adorace idejí komunismu, tím spíše od obdivu k totalitním režimům a jejich praktikám. Neomarxisté se na základě zjevné reality 20. století odvrátili i od maxisticko - leninských ekonomických principů, které se ukázaly jako zcestné. Kritizují ovšem z morálního hlediska i principy kapitalistické a hledají jakousi třetí cestu, která by ekonomicky fungovala, ale zároveň byla společensky spravedlivá a lidsky přitažlivá. Bez ohledu na to, že taková cesta patrně neexistuje, není na jejím hledání v zásadě nic špatného. Typický neomarxista není radikál, a tudíž ani žádné společensky nebezpečné individuum.

Nadávat někomu do liberálů působí poněkud komicky, stejně komicky jako jiným lát do konzervativců, ale proč ne, když lze hanlivě použít i označení „demokrat“, přestože demokratem může být liberál i konzervativec. Liberalismus je postoj vnímající svobodu člověka jako základní hodnotu ve společnosti i v politice, ale v současnosti má právě v politice daleko konkrétnější podobu, a to prostřednictvím přívlastků náboženský, ekonomický, společenský a podobně. Obecně je to pojem neutrální, který získává zabarvení až v nějaké souvislosti. Většinou je to souvislost pozitivní, ale přehnaný liberalismus lze pochopitelně vnímat i opačně a v této podobě se postupně mění v jiný „ismus", a to v anarchismus. Stejně tak se extrémní podobou konzervatismu může stát fašismus.

Často se slovo liberál spojuje se slovem „levicový“. Výraz levicový liberalismus na mně však osobně působí jako určitý protimluv. Je to patrně proto, že v dnešní společnosti se pojem levice a pravice dají smysluplně použít už jen v oblasti ekonomie, respektive ve vztahu státu a občana v ekonomických otázkách. A jelikož mi pravicové principy právě v této oblasti přijdou obecně liberálnější než levicové, stává se spojení levicový liberál jakousi nepatřičnou formou omluvy levičáka, že je mimo to i liberál, aniž by bylo mnohdy jasné, na základě čeho jím je. V tomto smyslu pojmy liberalismus a konzervatismus spíše nahrazují onu tradiční pravo-levou terminologii. Je v této souvislosti také třeba očistit pojmy „pravice“ a „levice“ od spojení se zločinnými režimy a jejich praktikami, a to jak komunismem, tak i fašismem či nacismem.

Dehonestačně nebo alespoň posměšně se používá i výraz „intelektuál“, a to jak v podobě pseudointelektuál, tedy někdo, kdo ze sebe intelektuála jenom dělá, nebo i ve své základní podobě, která má jakýsi permanentní pejorativní nádech. Může to být i tím, že význam slova „intelektuál“ není nikterak ustálený. Zcela jistě však není toto slovo synonymem vzdělaného člověka ani synonymem člověka s vysokou inteligencí, přestože se jaksi předpokládá, že intelektuál je patřičně vzdělaný i inteligentní. Dle tohoto výkladu tedy neurčuje označení" intelektuál" to, kdo kým je, ale jak se kdo projevuje. Z toho pramení i negativní vnímání intelektuálů. Podstatou takto označovaného jedince není jeho odbornost, ale jsou to spíše obecné znalosti, schopnost je aplikovat, spojovat a na základě toho si klást otázky.

Často jsou intelektuálové kritizováni, že selhali při řešení nějakého problému. To je ukázka nepochopení role intelektuála. Intelektuálové problémy neřeší, ale vyvolávají. Parní stroj nevynalezl intelektuál, ale osvícený technik, kterého možná nějaký intelektuál provokoval otázkou: jestli budeme opravdu používat ty koně do soudného dne? Příslušní odborníci tak hledí na intelektuály s despektem, protože ti nemohou mít logicky znalosti všech odborníků (to bylo možné snad někdy koncem středověku) a ostatní v nich často vidí jen všeználky, kteří se do všeho pletou, ale ničemu pořádně nerozumí. Je však pouze na intelektuálech, aby nepropadli falešnému pocitu, že všechno znají, a spokojili se s tím, že mají přehled a schopnost propojit to, co mnozí jiní neumí. Takoví intelektuálové jsou užiteční, ale nesmí jich být ve společnosti mnoho, protože někdo musí problémy řešit a také makat.

Budete-li mít tedy někdy potřebu (nepochybuji, že budete) se nějak negativně vyjádřit k mojí osobě jako k autorovi toho, co jste si v nějakém článku právě přečetli, a nebudete-li chtít nebo moci věcně rozporovat mé názory, napište mi třeba, že jsem blbec. S neomarxistou a levičákem budete vedle a prostřednictvím všech ostatních popsaných pojmů mi jen polichotíte.