To tenkrát v čtyřicátom pátom aneb co vyčítáme Vyčítalovi

Je to takový řetěz asociací: osvobození Plzně – skvělý Vyčítalův song – trapný Vyčítalův song - zkreslený a zúžený náhled na člověka – zkreslený a zúžený náhled na historické události – současná orientace naší země.

Už jsem Honzu Vyčítala dlouho neviděl. Bude mu brzy osmdesát a již téměř nevystupuje. Je prý nemocný, zapšklý a nemá chuť ani psát, ani kreslit, ani koncertovat. Hrát na kytaru už dlouho nemůže. Nejme přátelé, bývali jsme pouze sousedi a chodili jsme oba do vinohradské hospody Breitling. Sice ne spolu, ale občas jsme prohodili pár slov a párkrát jsme si docela dlouho povídali. Je to zvláštní člověk. V mnoha ohledech mimořádně nadaný, plný invence a osobitého humoru, na druhou stranu mi vždy přišel trochu „hendikepovaný“, a to nemám na mysli pouze výslovnost, ale třeba i některé jeho postoje.

Několikrát se mi stalo, že když v nějakém rozhovoru přišla řeč na Vyčítala, první co bylo zmíněno, byla parafráze jeho slavné písně „To tenkrát v čtyřicátom pátom“ a song, který nazpíval s tehdejší ministryní Parkanovou na podporu výstavby „amerického“ radaru v Brdech. Nemyslím si, že samotný projekt byl nesmyslný, ale ta píseň byla hloupá agitka. Je smutné, že tato banální epizoda ocejchovala originálního kreslíře a humoristu, autora tisíců kreslených vtipů, neméně originálního zpěváka, ale zvláště pak zcela mimořádného textaře. Mnozí ani netuší, kolik zcela zlidovělých country a trempských písní dostalo Vyčítalův text a kolik skvělých písní tohoto žánru nejen otextoval, ale i složil.

Vyčítalova orientace na Západ a jistá fascinace Amerikou byla v předlistopadových dobách skoro revoluční a způsobovala jemu i skupině Greenhorns potíže, které mimo jiné vedly k přejmenování na Zelenáče i ke značné neochotě vydávat této skupině desky. Samotnému Vyčítalovi bylo pravidelně znemožňováno uveřejňovat své kreslené v tipy v časopise Dikobraz i kdekoli jinde. Po revoluci byl Vyčítal „v laufu“ a Greenhorni koncertovali a nahrávali jak diví. Také se „staří pardi“ rozhádali a kapela se rozdělila, ale o tom dnes psát nechci. Americký sen i Divoký západ poněkud vyčichly a v době, ve které se postupně počalo relativizovat vše, včetně naší zahraniční orientace, se stala ona fascinace Amerikou trochu směšná a naivní.

Po době, kdy bylo vše americké špatné a prohnilé, ve které se téměř ignoroval význam spojenců na porážce hitlerovského Německa a tím i osvobození naší země, přišla doba, kdy se naopak začala ignorovat a relativizovat úloha a zásluhy tehdejšího Sovětského svazu a jeho Rudé armády. Vyčítal se stal určitou hlásnou troubou takovýchto postojů. Oprávněně přetrvává kritický pohled na stalinistické Rusko, jehož osvoboditelská gloriola vzala už jednou pro vždy za své, ale historická fakta není nutno měnit ani ignorovat, přestože ono osvobození bylo počátkem nové okupace a hlavně nastolení režimu, který poničil naši zemi takovým způsobem, že jsme se z toho stále zcela nevzpamatovali.

Jednostranné a tendenční vnímání světa se už snad nenosí a ti, kteří v tomto svém zaujetí, ať pro Západ či pro Východ setrvali, působí jako dinosauři. Přestože je jistě správné podrobovat kritice nejen Východ, ale i Západ, nemohu se zbavit pocitu, že my jsme součástí onoho Západu, jehož pozitiva naprosto válcují to, co někteří obdivují na autokratických a totalitních režimech. Setkal jsem se v životě s několikanásobně větším počtem Rusů než Američanů, a jako lidé mi byli oni Rusové rozhodně sympatičtější, ale je třeba oddělovat vztah k zemi a jejím obyvatelům od přístupu k režimům příslušných státu. Nemyslím si, že by byli obecně američtí osvoboditelé lepší než ti ruští, ale byli to lidé ovlivněni a vychováni nesrovnatelně lepším režimem, proto se chovali jako lidé civilizovaní, a ne jako divá zvěř. O činnosti NKVD snad ani není potřeba psát.

Nelze pominout, že na konci války byly velmi významné mocenské zájmy jak na straně USA, tak Sovětského svazu, ale rozdíl byl v tom, jak byly uplatňovány. Američané, ti zlí kapitalisté spatřovali v osvobozené Evropě, což platí pro americkou politiku v celosvětovém měřítku dodnes, obrovskou mocenskou příležitost v ekonomické oblasti, která se ukázala výhodná i pro jimi osvobozené země. Rusové spatřovali v osvobozených zemích příležitost mocenskou v ideologickém smyslu, a to spojenou s rudým terorem, který začali uplatňovat na své vlastní občany ještě dříve, než dozněly poslední výstřely války, a náležitě se postarali o to, aby v tomto duchu pokračovaly i jimi osvobozené země, které už se z bolševického vlivu nevymanily.

Nemíním si v těchto záležitostech hrát na arbitra, nechci nikomu nic upírat ani nikoho soudit, ale pokud bych si musel vybrat mezi vyčítalovsky nekritickým obdivem Ameriky a adorací východních autokracií a totalit, zazpíval bych si raději než s Alexandrovci s Vyčítalem:„My jsme ty druhý, co mají k hvězdám rádi pruhy.“