To letiště je asi fakt potřeba přejmenovat

Lidé fyzicky umírají, ale mohou dál žít v podobě symbolů. Je asi dobré si udělat jasno v tom, kdo je symbolem čeho? Pohřbít lze ale i symbol. V této symbolické rovině je pak patrně mnohým z nás bližší Karel Gott než Václav Havel.

Kdybychom aktuálně pohřbívali „jen“ dobrého a oblíbeného zpěváka, muže, který se po většinu svých dnů choval jako slušný, nekonfliktní člověk, profesionála dělajícího poctivě svou práci a tátu od dětí, mohl být tento akt méně okázalý. I z toho plynoucí symbolika by mohla být jasná a prostá. Takovým symbolem by totiž mohl být i nástrojař z ČKD, který vždy odvedl dobrou práci, nikdy nezaspal, nedělal problémy, choval se slušně a měl rád svou rodinu. Proč to tak obecně není, je docela jasné, nikdo ho kromě jeho blízkých a kolegů neznal. Gotta zná každý.

Karel Gott se stal určitým symbolem ještě za svého života. Nechci spekulovat, na základě jakých faktorů se to stalo (myslím, že to dobře popsal ve svém blogu pan Kvapil, čtěte zde), ale dá se na tom mimo jiné vysledovat jakási podvědomá touha části národa a také jeho reprezentace (už ne podvědomá), ten symbol mít. Mít bezproblémovou sochu, které je možné se kdykoli poklonit, a kterou se lze prezentovat i navenek. Na tom není nic špatného, ale tato skutečnost trochu naráží na realitu, kdo kým opravdu je.

Nemohu se tak zbavit pocitu, že si naše politická reprezentace udělala z Karla Gotta svůj vlastní symbol, a to takový, který se některým z nás nemusí moc líbit, a který by se snad nelíbil ani jemu samému. Konečně proč mají politikové tak rádi zpěváky pop music, jejichž písně bývají zcela bezkonfliktní a jejich tvůrci a interpreti loajální? Odpověď je nasnadě.  Právě Gottova loajalita k minulému i současnému režimu z něho činí v očích jeho představitelů ten optimální symbol: „Zpívejte o lásce a o tom, „kde pak ty ptáčku hnízdo máš“ a nepleťte se do věcí veřejných, ta res bublica není veřejná, ale je naše!“ S jinými hudebními žánry se často pojí vzdor či protest, sice i zpěvák popu, může mít a vyjádřit názor, ale z podstaty věci se to tak často nestává. 

To není výtka směre k umělci, který, pokud je známo, nikomu neublížil, spíše naopak mnohým pomohl. Není totiž ničí povinností ani jedinou zásluhou být kritický k establishmentu, ale je to zásadní výtka právě k těm hodnostářům, kteří nekonfliktního umělce zneužijí, a to i po jeho smrti. A to je přesně to, co mi opravdu vadí na tom, co se v těchto dnech u nás děje. To je totiž obraz normalizace 70. a 80. let.

Václav Havel je symbolem mnohem problematičtějším. Přestože působil jako mírný člověk, byl naopak velmi konfliktní. Celá jeho existence byla založena na konfliktu. Na konfliktu občana se státní mocí minulého režimu, na konfliktu postojů, názorů a idejí. Měl jsem krátkou dobu pocit, že si většina tohoto národa vzala ony ideje a postoje za své. Byl to však jen optický klam založený na tom, že principy svobody, demokracie a humanity se řadě lidem spojily jen s pozbytím nutnosti žádat o výjezdní doložku pro dovolenou v Jugoslávii a s jinými hmatatelnými výhodami nového režimu.

Je evidentní, že velká část národa na ideje, které symbolizuje Václav Havel, zcela kašle, a že skutečnost, že nebyl ještě zcela proklet, souvisí pouze s tím, že je i symbolem oné obecné společenské změny, kterou snad většina tohoto národa stále ještě vnímá pozitivně. Nicméně na pojmenování letiště je to asi málo. Dle mého soudu měla zůstat Praha – Ruzyně, ale i kdyby stav tohoto národa dospěl až do té fáze, že by si veřejnost prosadila místo slušných politiků raději „Praha – Gottovo“, nic by se nestalo. Symboly mají odrážet to, co symbolizují.