Tenkrát na blízkém Východě (6. kapitola: Stužica magická)

6. kapitola: Stužica magická

„Procházka pralesem je procházkou v mysli Boha, který sice má plán, ale tolik nápadů, že neví, jestli je má realizovat postupně, nebo všechny najednou. Člověka pak z toho pralesa můžeš vyrvat snadno, hůř vyrveš prales z člověka.“

                            (Miloš Kybal)
 

              Prales Stužica jsme při naší první expedici do Polonin navštívili celkem třikrát. Pokaždé se nám zde něco zajímavého a podivuhodného přihodilo. Je to zkrátka zvláštní místo, které se vymyká zkušenostem českého turisty, který je zvyklý na Brdy, Krkonoše nebo Boubín. Později jsem navštívil velmi podobná místa v centrálních Karpatech a posléze i tropické pralesy, ale Stužica byla první. V té době, na rozdíl od současnosti, do tohoto největšího bukojedlového pralesa ve střední Evropě nevedla žádná turistická stezka a celé Poloniny byly naprosto liduprázdné i o prázdninách, natož pak v květnu.  

            Z Nové Sedlice jsme vyrazili po dřevařské cestě směr Kremenec, tvořící tehdy rusko - polsko - československé trojmezí, ze které jsme před vlastním masivem hory uhnuli na sever a po hodinové chůzi mírným svahem jsme došli k okraji pralesa, který vlastně žádný okraj nemá, jenom zde obecně pralesní charakter lesa přechází v soustavu strmých údolí a roklí, ve kterých se nikdy nikterak neprojevil zásah člověka. Ta se rozkládají podél Stužické rieky a jejích přítoků, které pramení v mnoha prameništích pod horským masivem Kremence. V průběhu roku se tok této říčky zcela zásadně mění. Po tání sněhu je to divoká řeka, kterou je těžké překonat a k pokračování na druhý svah pralesa je lepší učinit zacházku k pramenům, na jaře a začátkem léta je ji možné přebrodit, daní z tohoto počinu je však dočasné znecitlivění dolní poloviny těla, a v pozdním bezdeštném létě se říčka ztrácí mezi kameny a nic nepřipomíná její jarní divokost.

              V době našeho prvního setkání byla ve své průměrné fázi a její obnažené kamenité břehy byly místem výskytu velmi vzácných střevlíkovitých brouků, z kterých někteří se vyskytují pouze zde. Tyto endemity byli zásadní motivací pro sestup k řece. Dnes vede oběma úbočími turistická stezka, ale i tak je to docela náročný výlet s trojnásobným překonáním pětisetmetrového převýšení. V osmdesátých letech se sestupovalo svahem pralesa stezkami, které prošlapávali karpatští jeleni a jiná zvěř mířící k napajedlům. Po cestě jsme míjeli buky, které do výšky i šířky výrazně překonávaly největší stromy, které jsem do té doby viděl. A co teprve jedle čnící polovinou své výšky nad korunami buků a mající u země průměr ke třem metrům.

            „To jsou stromy, co? To čumíte, Šelesníci, co?“ a Miloš nám teatrálně představoval každý buk i každou obrovskou jedli osobně, přičemž si pro ně narychlo vymýšlel jména, jako mají v Americe obří sekvojovce, přičemž místo jmen hrdinů války Severu proti Jihu, jako byl generál Sherman, užíval přezdívky imaginárních partyzánů, stejně jako jmen a hodností důstojníků německých horských myslivců, kteří zde partyzány prý „lovili“.

              Karpatské horské pralesy jsou zvláštní tím, že se rozkládají i na velmi strmých stráních a hlubokých údolí, která často přechází v tiesňavy, tedy rokle, které nemají jako ve „slušných“ horách jednotný směr, ale naopak se různě kroutí, spojují či zcela neočekávaně končí skalními stěnami. Dnes umožňují orientaci dobré mapy a GPS navigace, ale podle tehdejších turistických map, které byly záměrně nedokonalé, nepřesné a zavádějící, snad aby nemohly být zneužity nepřítelem, bylo velmi těžké si představit reálný profil terénu. Krátká vzdálenost dvou bodů na mapě působící jako snadná hodinová procházka tak zde mohla znamenat celodenní túru velmi dobrodružného charakteru. Na Stužici a podobných místech také není prakticky vůbec vidět nebe, slunce, a to jen je-li orientováno ve správném úhlu, pouze prosvítá skrze síť listoví a v dolních partiích roklí je věčné šero.

              Při prvním sestupu k řece nám chtěl Milošek ukázat největší místní jedli. Spletl si přitom sice asi pětkrát cestu, takže jsme vždy po desítkách minut poměrně nekomfortního prodírání se podrostem a vysokou vrstvou humusu stanuli na dále již zcela neschůdném místě svahu, ale nakonec jsme ten majestátní strom přece jenom našli. Stálo to zato.

„Juro báči, teraz je potrebné zmerať obvod kmeňa meter nad zemou,“ velel téměř bezchybnou slovenštinou Miloš. Člověk bez fantazie nemající vhodné měřidlo by vzal třeba nějaký provázek a na základě jeho délky či násobku délek by se posléze dobral k obvodu stromu, ne tak Miloš Kybal. Ten vyvolal „odbornou“ polemiku o délce ramenních kostí, předloktí, dlaní a prstů, kteréžto měly stanovit příslušný rozměr naměřený pomocí našich těl. Výsledkem bylo konstatování, že každý z nás má různě dlouhé ruce, pročež by bylo nejlepší, aby ho měřil pouze jeden a další dělali rysky a počítali kolika rozpětími paží se dá opsat kruh kolem jedle. Určen jsem byl pochopitelně já a pamatuji si, že moji společníci museli udělat minimálně sedm rysek.

Byl o tom učiněn zcela zmatečný záznam, takže strom pojmenovaný Polní maršál Tanennbaum, byl změřen sice naprosto přesně, ale nikdo z nás posléze nemohl zjistit, jak velký ten obvod skutečně byl. „Něco mezi pěti a deseti metry,“ usoudil po komplikovaném přepočtu na základně náčelník. Buky a jedle sice nebyly tím hlavním smyslem výpravy, nicméně celý pralesní biotop byl pro přírodovědce fascinující. Padlé i živé kmeny byly všude obrostlé neuvěřitelným množstvím chorošovitých hub a na svazích pralesa byla jasně patrná vegetační patra, která měla evidentně své specifické teplokrevné i chladnokrevné obyvatele. Na všemožných místech bylo také neuvěřitelné množství různého hmyzu, přestože zde panoval teprve chladný počátek jara.

              Na dno údolí k říčce jsme se tak napoprvé dostali až odpoledne a trochu jsme při hledání zpáteční cesty bloudili, což ovšem Miloš zcela popíral a argumentoval svým oblíbeným výrokem:

             „Kdo se nestará o to, kde se nachází, ten nezabloudil.“ Při přelézání jakéhosi padlého kmene si pak můj otec hnul zády a cesta na základnu se toho dne protáhla do pozdního večera.

              „Navrhuji ho tady nechat jako návnadu pro mrchožravé brouky,“ prosazoval náčelník, a potom se zcela vážnou tváří loboval, abychom nocovali v pralese. Jelikož jsme s sebou neměli žádnou výbavu, nebyl to asi úplně rozumný nápad, ale jen při té představě se můj otec vzchopil a léčil se za pochodu.

              Když jsme se ze Stužice vraceli podruhé, tak jsem po výstupu na okraj pralesa zjistil, že jsem dole zapomněl batoh se vším vybavením a celodenním sběrem.

              „Nechal ‘s ho tam schválně, protože tři výstupy denně jsou pro tebe málo, ale to můžeš, Jurko, klidně říct, my ti uděláme u seníku nějakou opičí dráhu a můžeš tam po večerech křepčit,“ okomentoval to Miloš a svalil se do trávy, ve které hodlal vyčkat mého návratu. Vrátil jsem se tedy dolů k řece, což pro mě skutečně nepředstavovalo žádný velký problém, ale batoh jsem na očekávaném místě nenašel. Brzy jsem ho sice uviděl na druhé straně říčky, ale byl jsem si zcela jist tím, že jsem toho dne potok nebrodil. Obsah byl kompletní a nikde nebyla žádná stopa po cizím zásahu, přesto, nebo spíše právě proto, jsem se vrátil na hřeben pozoruhodně rychle. O změně polohy batohu jsem pro jistotu nikomu neřekl, abych nebyl za strašpytla.

              Napotřetí, předposlední den expedice, Miloš dole u řeky ztratil brýle. Vůbec netušil kde, což nám bylo velmi divné, neboť bez nich prakticky vůbec neviděl. Když jsme se ho ptali, jak mohl z místa ztráty odejít a po metru se mezi kameny nepřizabít, nedokázal odpovědět, jen v několika jazycích klel a za každou kletbu přidával oblíbené: „Stužica nebrat!“ Cesta zpět by tak náhodnému pozorovateli přišla jako nějaká skautská hra. Jeden dočasného slepce vedl a druhý mu tlumočil reliéf cesty. Jelikož jsme toho dne vyrazili nalehko, tedy i bez baterek, po čase se Milošův hendikep srovnal, neboť se před setměním zcela zatáhlo a noc byla černočerná. Do Sedlice jsme se vrátili před půlnocí, leč úplně jinudy, než jsme z ní odešli. Dodatečně jsme byli velmi vděčni skutečnosti, že Hopčak té noci pole nestrážil.