Takový podivný potok

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“ „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

CESTAKOLEM ČESKA ZA 80 DNÍ

1. INTERMEZZO: TAKOVÝ PODIVNÝ POTOK

Během první etapy „Cesty“ jsem nocoval na Rolavských vrchovištích u takového zvláštního potoka. Vlastně to byl spíše silný pramen či vřídlo. Prostě se na malé loučce obklopené smrkovým lesem náhle mezi mohutnými mechovými koláči objevil potok, který, netekl strouhou, ale jaksi vrchem úžlabiny lemované kromě mechu i mohutnými kameny. Kousek od potoka bylo suché vyvýšené místo vhodné k přespání, přičemž po kamenech se dalo lehce a zjevně bezpečně dojít k potoku pro báječnou pitnou vodu. Co víc si přát.

Schylovalo se k večeru, a tak jsme se utábořili, respektive jsem rozložil ležení, nasypal jsem holčičkám menáž a sobě jsem si na plynovém vařiči uvařil čaj a povečeřel paštiku. Myslel jsem si, že moje fenky zapijí granule rovnou z potoka, ale ty se k němu zatvrzele odmítaly přiblížit. Už to mě mělo trknout, ale byl jsem unaven, a tak jsem jim nabral vodu do misek a schouleni k sobě jsme zalehli.

Ráno bylo jasné a mrazivé. Chlupatým hovawartkám to bylo jedno, ale mě ranní polévka vysloveně udělala dobře. Když jsem dojedl, šel jsem do potoka lehce opláchnout ešus od zbytků po polévce, ale z promrzlé ruky mi i díky silnému proudu vyklouzlo víčko ešusu s držátkem do vody. Sáhl jsem pro ně, ale nedosáhl jsem na dno. Vyhrnul jsem si rukáv, ale dno, natož pak víko jsem nenahmatal. Jak jsem chtěl sáhnout ještě hlouběji, šlápl jsem jednou nohou mimo kámen a probořil jsem se po rozkrok do nacucaného mechu. Doběhl jsem asi pro dvoumetrovou větev, ale i ta v potoce zmizela. To už jsem si dával dobrý pozor, kam šlapu. V tom jsem spatřil, jak proud vynesl ono víčko asi o deset metrů dál.

Docela by mě zajímalo, co během té chvíle část mého ešusu zažila, jak hluboko se podívala a co tam asi tak viděla. Já jsem viděl jen to, že mám v mrazivém ránu promáčenou nohavici včetně trenýrek a viděl jsem také, jak mě z bezpečí nocležiště sledují má psiska a myslí si asi něco o pitomci, který by měl být na základě svých zkušeností opatrnější nebo alespoň spoléhat na psí instinkty. Je totiž docela možné, že to, co vypadalo jako břeh potoka, byla bůhví jak hluboká puklina, po jejímž okraji jsem bohorovně po kamenech hopsal, aniž bych si uvědomoval jakékoli nebezpečí.

Z toho krásného, leč trochu zrádného místa jsem odcházel již se značným respektem, drže se kmenů smrků a také jsem se dobře díval, kam holky šlapou, a naopak která místa nedůvěřivě obchází. Tak jako v té pohádce jsem našel pevnou půdu pod nohama, nestal jsem se základem pro budoucí černé uhlí a nestal se ze mě ani duch vřídla z Rolavských vrchovišť.