Tak už jsi konečně potkal ty vlky?

Každý pátek se mě ptá, jestli už jsem potkal ty vlky? Odpovídám popravdě a pokaždé stejně: „Míšo, zatím nic.“ Je asi zklamán, protože si patrně myslí, že právě já bych je měl potkávat.

Články na tohle „karkulkovské“ téma se v médiích objevují poměrně často, i když je aktuálně výrazně přebíjí „kubulovské“ incidenty od našich východních sousedů. Medvědi se totiž na Slovensku vyskytují poměrně hojně od jaktěživa a od jaktěživa se tu a tam stane i nějaký ten malér. Máme-li pocit, že napadení medvědy přibývá, je to jednak způsobeno nebývalou medializací takových incidentů a reálně se pravděpodobnost útoků zvyšuje tím, že počet návštěvníků medvědích teritorií roste geometrickou řadou. Před čtyřiceti lety jsem jezdil na expedice do spoře navštěvovaných Roháčů a naprosto liduprázdných Polonin, dnes jsou tato místa v sezóně přelidněna, což nutně vede ke zvyšování pravděpodobnosti nežádoucích setkání.

V průběhu let jsem v přírodě pozoroval medvědy mnohokrát, vlky jsem však viděl zblízka jen jedinkrát, a to právě v Poloninách, stejně tak i kočku divokou a rysa. Vlk se do českých lokalit průkazně vrací, což je vysloveně žádoucí. Pochopitelně by se měl vracet jen do míst k tomu vhodných, ale zamezit toulkám mladých zvířat, je prakticky nemožné, a to i proto, že vlk je takový ultramaratonec. Rizika se tkání s medvědy by se neměla přeceňovat ani podceňovat. Problémem může být pochopitelně medvědice s mláďaty a potom i tuláci pohybující se obydlených v územích, neřkuli ve městech. Naproti tomu je strach z vlků zcela iracionální. Vlk je plaché zvíře a riziko napadení člověka vlkem je podobné asi jako zásah meteoritem. V místech trvalého pobytu vlků jsou pochopitelně v ohrožení domácí zvířata, která jsou snadnou kořistí. Od pradávna je všude tento problém řešen k tomu vyšlechtěnými pasteveckými psy.

Z vlastní zkušenosti podotýkám, že i malá skupina kavkazských pasteveckých psů bezpečně ochrání velké stádo i před medvědem, natož pak před středoevropskými vlky, které ani nenapadne se do takové konfrontace pustit. Nechci chovatelům sahat do svědomí, ale možná je pro ně lepší si nechat vyplácet od státu odškodnění za někdy i těžko prokazatelné škody, než živit a vychovávat smečku pastevců. To jsme ale pořád někde mimo území Brd, kam se sice občas nějaký ten vlček zatoulá, ale průkazný je jeden vrh štěňat kdesi v dopadové ploše centrálních Brd. Nejsou ani ověřené zprávy o tom, že by zde vlci způsobili nějaké hospodářské škody, nicméně v oblastech s opakovaným výskytem vlka je možné požádat o finanční podporu na realizaci zabezpečení chovů hospodářských zvířat z Operačního programu Životní prostředí, a zároveň čerpat náhradu újmy za ztížení pastvy, která je upravena ve vyhlášce č. 432/2005 Sb.

Je-li vlk plachý a člověku neškodný, o rysovi to platí dvojnásobně. I jeho výskyt byl v Brdech zaznamenán, ale není příliš pravděpodobné, že by se tam z důvodu turistického ruchu trvale zabydlel, což je docela škoda, protože přemnožení spárkaté zvěře je v této lokalitě extrémní. Ještě výraznější je však přemnožení divočáků, kteří představují větší riziko než vlci, rysi a medvědi dohromady. Divoká prasata mezi domy, v parcích, a dokonce i na náměstích měst jsou docela problém a ani setkání s vodící bachyní není pro člověka venčícího psy ničím příjemným. A nejde jen o možnost napadení, ale i o přenášení prasečího moru. Kdyby se mě někdo každý pátek zeptal: „Kolikrát si během týdne viděl divočáky?“ odpověděl bych, že alespoň z dálky je vídám denně.