Tajemství všech tajemství, nebo slátanina všech slátanin?

Dá se stavět tak, že se na hromadu snese veškerý materiál, proloží se trhavinou, vyhodí do povětří, a když se rozplyne oblak prachu, stojí před námi hotový dům? Dan Brown to umí.

Právě jsem dočetl knihu autora, který opět drtí celosvětové i tuzemské žebříčky prodeje. Nepředpokládal jsem, že to bude něco jiného, než jsem doposud četl či viděl ve filmové podobě, a ten předpoklad se potvrdil. Více jak šest set stran jsem přečetl jedním dechem. Dan Brown umí psát, umí čtenáře strhnout, umí zvolit téma, zápletku, styl, prostě vše, co z něho dělá jednoho z nejúspěšnějších spisovatelů současnosti.

Dle mého soudu a možná i podle obecných kritérií kvality literatury je tato kniha brak. Mistrně vycizelovaná stupidní pitomost. Brown našel, respektive geniálně vyladil poměrně jednoduché schéma, jak s naprostou jistotou vytvořit bestseler. Dělá to tak, že na zrnka historických skutečností i spekulativních hypotéz, vědeckých objevů i kontroverzních teorií nabalí obrovské množství balastu, z čehož vznikne koule fascinujícího rozměru a struktury. Učiní to však s takovou dávkou fantazie, že vás to ohromí.

V rámci onoho balení se pak volně prolíná neuvěřitelné s nepravděpodobným a absurdní s nemožným. Toto dílo, stejně jako ostatní Brownovy romány, má však takový spád, že možná až po přečtení si čtenář uvědomí, že to, co hrdinové knihy stihnou za den, na to reálnému akčnímu dobrodruhovi nestačí ani rok. Zjistí, že neuvěřitelně složité konstrukce do sebe zázračně zapadají jako kousky puzzlů a celé to působí, jako by se stavba domu uskutečnila tak, že je na hromadu snesen veškerý materiál, proloží se trhavinou, vyhodí do povětří, a když se rozplyne oblak prachu, stojí před námi hotový dům.

Myslím si, že vše záleží na našem přístupu. Přečte-li si někdo tuto knihu za účelem pobavení se, tak bude spokojen, protože se bavit bude. Vydá-li se však někdo cestou zamýšlení se nad určitou problematikou, nebo to snad začne brát jako inspiraci k nějakému dalšímu studiu, bude buď zklamán, nebo sveden do světa fantasmagorií. A v tom osobně vidím určitý problém. Autoři sci-fi, fantasy, detektivek a thrillerů asi většinou nepředpokládají, že jejich počiny bude někdo brát vážně. Ví, že tvoří ve své podstatě pohádky. Dan Brown se ale tváří přesvědčivě a balancuje na hraně mystifikace. Je ale docela možné, že právě to čtenáře a pozdější diváky baví.

Když přemýšlím o Brownových knihách – už jsem onehdy pitval Šifru mistra Leonarda – vždy si vzpomenu na Umberta Eca. V tu chvíli si pro sebe vytvořím onu kategorii braku a skutečného mistrovského literárního díla. Prokousat se Jménem růže nebo Foucaultovým kyvadlem je ale pěkná fuška, a pokud někdo chce skutečně porozumět všemu, co geniální autor do těchto knih vložil, musí si koupit nebo půjčit několik desítek jiných knih a má na rok o zábavu postaráno. Tajemství všech tajemství lze přečíst při dostatku času pohodlně za týden a čtenář z toho může vyjít čistý, netknutý, spokojený, respektive ničím neznepokojený, což dle mého soudu u Eca úplně možné není.

Takové úvahy logicky vyvolávají otázky ohledně kvality, účelu a smyslu literatury i umění jako takového. K jednoznačným odpovědím se pochopitelně dobrat nelze, nicméně hledání to může být zajímavé i zábavné. Z tohoto důvodu bych každému doporučil si tuto knihu přečíst. Budete-li k ní přistupovat s chladnou hlavou, se střízlivou a racionální myslí, nic se vám nestane. Máte-li však sklony k fantastičnu a nějakému esoterickému vnímání světa, může vám tato kniha nasadit do hlavy další bubáky.