Tady „zlaté“ devadesátky ještě neskončily aneb smutek podkrušnohorských měst

„Svoji cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“ „Turista netuší, kde byl, cestovatel netuší, kam jde.“

CESTA KOLEM ČESKA ZA 80 DNÍ

2. INTERMEZZO: TADY „ZLATÉ DEVADESÁTKY“ JEŠTĚ NESKONČILY ANEB SMUTEK PODKRUŠNOHORSKÝCH MĚST

Ten pocit jsem počal mít v Chebu při přestupu na vlak do Aše. Vyšel jsem z nádražní budovy do parčíku, abych vyvenčil holky a poohlédl se po nějaké svačině. Před nádražím postávalo několik na první pohled podezřelých mladíků. Letmo jsem zkontroloval, kde mám peněženku a uvedl jsem psy do stavu pohotovosti, což v případě Freyi nebylo ani třeba, neboť ta je v takovém to stavu permanentně. S podezřelým sendvičem jsem usedl na lavičku v parku a pozoroval jsem cvrkot. Ti chlapci tu zcela nepokrytě prodávali drogy. Vedle mě na lavičce starší manželský pár právě dopíjel lahev vodky. Chebské nedělní odpoledne působilo natolik bezútěšně, že jsem se raději sebral a počkal si na perónu.

Když jsem o tomto zážitku mluvil s majitelkou občerstvení na golfu v Hazlově, říkala, že v Aši je to podobné jako v Chebu a ledaskde jinde v tomto regionu, stáhla se sem prý všemožná verbež. Bují tu obchod s drogami, přetrvává příhraniční prostituce, zavírají se zde obchody a restaurace, které nahrazují různé asijské jídelny, „supermarkety“ a tržnice, kde se kšeftuje s dost podezřelým zbožím. Osobně jsem si mohl onu trochu tristní situaci ověřit jak v Aši, tak na Hoře Svatého Šebestiána (tam mě hned při výstupu z lesa přivítal bordel), tak posléze v Krupce. Je to třeba jen pocit, ale mnohá podkrušnohorská města na mě působila takovým skličujícím dojmem.

Těžko říci, čím to je. Možná jsem zvyklý na více lidí v ulicích, kolem Prahy je pestřejší společenský život, všude jsou restaurace, kavárny, otevřené obchůdky, služby a podobně. Ne všichni všude asi dobře prosperují, ale ten rozdíl je markantní. Třeba v Krupce bydlí 13 000 obyvatel, ale obchodů a jiných podniků je tam sotva desetina z toho, co je patrné v Mníšku pod Brdy, kde žije méně než polovina lidí. Myslím, že se to přenáší i do celkové atmosféry, která mi v těchto podkrušnohorských regionech přijde taková ponurá.

Ony devadesátky pak připomíná orientace na německou klientelu, která obsazuje hotely, golfová hřiště a turistické resorty. Stalo se mi, že mi automaticky předložili „Speisekarte“, byť jsem s rancem a dvěma psisky asi jako typický německý turista nevypadal. U pohraničních přechodů existují stále Night cluby, herny, zcela absurdní asijské tržnice a nákupní haly. Vytváří to pocit, že místo toho, čemu se říká obchod, se zde stále spíše jen šmelí. Jak říkala ona zmíněná stánkařka: Tady u nás je to jako v Bronxu. A pak jakoby blesk z čistého nebe, narazíte na takové podniky, že nevěříte vlastním očím ani jiným smyslům.O tom ale až v příštím intermezzu.