Syndrom víry v UFO

A je to tu zase. To, co bylo před desítkami let senzací, posléze se zcela zdiskreditovalo a stalo se předmětem parodie, prožívá renesanci. Patrně žijeme v době, která tomu nahrává a tento princip se rozhodně netýká jen ufounů. 

Syndrom víry v UFO není vlastně vůbec přesné pojmenování principů, kterými se v tomto článku zaobírám. Unidentified Flying Object, volně přeloženo: „něco tady lítá a já nevím, co to je“, není ničím, co by mělo být předmětem nějaké víry či nevíry. Tento jinak neutrální název se však stal synonymem pro projevy domnělých mimozemšťanů, a proto se také pro neznámé letící předměty začala používat zkratka UAP, Unexplained Aerial Phenomena, tedy něco jako „nevysvětlitelné vzdušné jevy“. Název článku by tak měl znít „syndrom víry v mimozemšťany“, respektive syndrom víry v mimozemšťany, kteří se vyskytují na naší planetě nebo tady nějak působili či stále působí.

Považovat neidentifikovatelný, respektive neidentifikovaný letící předmět za mimozemšťana, výtvor mimozemské civilizace či projev nějaké nepozemské živočišné formy, je ve své podstatě to nejméně pravděpodobné vysvětlení příslušného jevu, stejně jako je poměrně extrémní dávat do souvislosti s cizí inteligencí různé pozemské nálezy či události, jakož třeba i vznik života nebo člověka. Paradoxně však taková vysvětlení bývají nejpopulárnější, nejzajímavější a možná také v určité době nejrozšířenější.

Důvod je prostý. Úvahy o existenci mimozemského života, potažmo civilizace jsou fascinující, a to nejen z podstaty věci, ale do takové úvahy se dají snadno propašovat otázky týkající se naší vlastní existence a třeba i základní teologické principy. Také vysvětlování něčeho těžko vysvětlitelného bývá složité a vyžaduje to často určitou odbornou erudici, kterou mnozí nedisponují. Svést to na ufouny je snadné, protože to žádnou znalost nevyžaduje, o možnostech a schopnostech potenciálních mimozemšťanů lze z podstaty věci uvést cokoli, nic není nemožné.

Je všeobecně známo, že s potencionálním pobytem mimozemšťanů na Zemi nebo v jejím okolí je to poněkud ošemetné. Místa, kde by taková civilizace mohla sídlit jsou totiž ukrutně daleko. Pro nás jsou prakticky nedosažitelná, ale i pro případnou civilizaci s nesrovnatelně vyšší technologickou úrovní by bylo překonání vzdálenosti v řádu jednotek či desítek světelných let asi problematické. Nejbližší slunce, na jehož oběžné dráze by třeba mohla být planeta vhodná pro život, Proxima Centauri se nachází ve vzdálenosti 4,22 světelných let (tj. přibližně 1,3 parseku nebo také 3,99×1013 kilometrů) od Země. Pomineme-li ničím nepodložené úvahy o cestování světelnými rychlostmi, a i když vezmeme jako reálné rychlosti mnohonásobně vyšší, než jakými se dokážou pohybovat naše nejrychlejší „rakety“, letěli by k nám cizí bytosti či stroje stovky nebo spíše tisíce let.

Fantazii se však meze nekladou, a jelikož na základě obecného vědeckého principu nelze dokazovat, že něco není, nebo něco nelze učinit, tak se mohou různé spekulativní teorie prezentovat „červími dírami“, časoprostory, antigravitací, fotonovými raketami, zcela odlišnými formami života a třeba i cestováním v čase. Pokud k takovým věcem přistupujeme jako milovníci sci-fi, není v tom žádný problém, můžeme mít přeci rádi pohádky a nemusíme fakticky věřit na čerty, vodníky a sedmihlavé saně. Trochu problematičtější je, pokud oněm mimozemským pohádkám začne někdo opravdu věřit, ale v zásadě se vůbec nic nestane, když onu víru omezí na oblasti „záhadologie“. Reálný problém však může nastat, když někdo takovouto metodu začne aplikovat na běžné projevy našeho světa.

Tímto se dostávám k meritu problému, tedy k víře v něco, pro co není vědecké, a mnohdy ani prosté racionální vysvětlení. Myslím, že panuje shoda, že jsme součástí civilizace, která vznikla právě na základě lidského poznání a vědeckotechnického pokroku. Chápu, že se to někomu nemusí líbit, sám bych někdy raději žil v jiné době, ale je to tak, jak to je. Pokrok, který opět nikdo nemusí vnímat vůbec pozitivně, je dílem racionálního myšlení, a vše, co nás obklopuje, vyjma přírody (a to jen té nedotčené přírody) je výtvorem lidských rukou, které dává do chodu lidský mozek, a to opět na základě racionálních pochodů. Tomu se svým způsobem vymyká jen umění, které se někdy definuje právě tak, že je ve svém duchovním rozměru dílem čehosi iracionálního, a proto je také tak fascinující.

Právě v oblasti umění je proto dovoleno vše, co racionální svět spíše zapovídá. Umění může tvořit z ničeho něco, co reálně není, ale co by, kdyby nebylo, tak by velmi chybělo. Tento princip ovšem nelze aplikovat do oblasti, kterou obhospodařuje věda, respektive nemělo by se to dle mého soudu dít, ale hojně se to děje. A tak je vedle astronomie astrologie, vedle zoologie kryptozoologie, vedle lékařství léčitelství, vedle vědy pavěda s prvky magie a šarlatánství a také místo náboženství okultismus, nebo, chcete-li, esoterika.

Bavíme se parodií alchymie v „Císařově pekaři“ přijde nám směšné rozbíjení atomů kladivem, vyrábění elixíru neviditelnosti či mládí a jsme možná na chvíli ochotni připustit, že magie je podvod. Skončí ale film a někdo si zcela vážně přečte horoskop, nechá si vložit karty, napije se nějaké očarované vody, pozře preparát doporučený nějakým kouzelníkem (spíše podvodníkem) a před spaním si přečte něco o tom, že všechno je jinak: s naší planetou, s člověkem, s historií, i s vědou, a není to v knize o Harry Potterovi, ale v rádoby seriózní publikaci, která má v názvu slovo PRAVDA.

Jak jsem již uvedl jedním z důvodů je patrně přístupnost přímo spojená s přitažlivostí jednoduchých řešení. Je to jako v té pohádce o malém čaroději, proč se zabývat složitými metodami a procedurami, když je tak snadné čarovat. Medicína je hodně složitá, protože čerpá s velmi složitých přírodních věd, chemie, biochemie, fyziky a biologie jako takové. Proč věřit výsledkům mnohaleté práce a úsilí vědců, když stačí najít jakousi „zapomenutou moudrost“ předešlých generací, která na to jde jinak, rozumí se jednodušeji a lépe.

Jsem přesvědčen, že podstatou onoho racionálního přístupu je pochybnost, nikoli víra, jak si mnozí myslí. V případě UFO to může znamenat, že nemusím věřit tomu, co si myslím, že vidím, u kartářky či astrologa mohu pochybovat, že hvězdy, respektive karty vědí, že mám vztahové problémy, protože vztahové problémy má prakticky každý, a příslušní „odborníci“ to dobře vědí, a nemusím ani věřit tomu, že se mi mužná síla vrátila díky prášku z rohu nosorožce, ale prostě jen proto, že jsem získal zpět ztracené sebevědomí.

Myslím, že pochybovat je zdravé i ve společenské problematice, neřkuli v oblasti politiky. Být nedůvěřivý nemusí znamenat nevěřit ničemu, ale pouze nevěřit všemu. Věřím v nedůvěřivost jako v hybnou páku společenské evoluce, protože z důvěřivostí jsou spjaty revoluce, které ve své podstatě nikdy nic přínosného ani dobrého nevytvořily, maximálně nastartovaly nějaký evoluční proces, který by mohl být, a jindy i byl, nastartován i bez krve a všemožných hrůz.

Nechci násilně spojovat víru v ufony, v kouzla či jakousi tajemnou tradici vítězící nad vědou s vírou v ty, jež nás chtějí oklamat v politice, ale mnohé principy fungují úplně stejně. Jsou založeny na tom, že toužíme věřit, a to i poté, co jsme se zklamali. Je těžké komukoli naordinovat zdravý skepticismus, nicméně považuji za správné se o to všemožně pokoušet.