Syndrom Šichtařová

Jak se z úspěšné blogerky, kontroverzní, přesto však fundované ekonomky stává politička kandidující za SPD aneb jak lze popřít vlastní erudici, renomé i soudnost.

Činnost, postoje i názory Markéty Šichtařové znám skrze tento blog více jak deset let. Jelikož nejsem ekonom, nikdy jsem se s ní nesnažil vést polemiku v této oblasti. Pokud jsem na její radikální články vůbec nějak reagoval, bylo to vždy spíše v obecné či ideologické rovině. Vystupoval jsem proti jejímu ekonomickému alarmismu, který často málo korespondoval s většinovým míněním renomovaných ekonomů, a nutno říci, že většina jejich katastrofických prognóz se chválabohu nikdy nenaplnila. V tomto ohledu respektuji, že ekonomové mají upozorňovat na možná rizika, nicméně nemají občany strašit.

Pokud ekonomové nemají strašit jako soukromé osoby disponující nějakým mediálním potenciálem, což pro paní Šichtařovou jednoznačně platí, neměli by to dělat ani když vstoupí do politiky. Přestože je to každého věc, neodpustím si poznámku, že by si měl každý dobře rozmyslet s kým se dává do spolku, tedy s kým bude spojován, a že v rámci tohoto spojení bude muset za příslušnou stranu také „kopat“, což evidentně vede k určité ideologické profilaci a přijetí narativů, doktrín, stanovisek a plánů příslušného politického subjektu. Nemám s tímto žádnou osobní zkušenost, ale je evidentní, že noví politici jsou nuceni podvolit se určitému stranickému diktátu, což logicky platí především pro „politické firmy“, tedy zvláště pro ANO i SPD.

Rozumím tomu, že strana nedisponující odbornostně erudovanými lidskými zdroji s chutí sáhne po mediálně známé a dostatečně razantní ekonomce, ale moc nerozumím tomu, že zmíněná ekonomka s někým takovým spojí své kroky a tím i budoucnost. Vnímám to pochopitelně jen ze svého pohledu, ale myslím si, že není mnoho seriózních odborníků, kteří by riskovali svou pověst a renomé spoluprací s komunisty či okamurovci, kteří dost možná budou zásadní silou koaliční většiny ve Sněmovně nebo se dokonce budou podílet na vládě. A o to asi jde. Osobně v tom vždy vidím jen snahu po naplnění vlastních ambicí, pro které je někdo ochoten učinit více, než je únosné.

Sledoval jsem některá mediální vystoupení Markéty Šichtařové s určitými rozpaky, ale teprve to, co jsem zhlédl a slyšel v jedné „diskusi“ na CCN Prima News, mě přimělo k napsání tohoto článku. Na otázku moderátorky, jak by v případném referendu hlasovala ohledně vystoupení České republiky z EU a z NATO, totiž paní Šichtařová odpověděla, že pro vystoupení z EU by byla bezpodmínečně a z NATO v tom případě, kdybychom utvořili obrannou koalici s Maďarskem, Slovenskem a Polskem. Představa, že se v případné vládní koalici vyskytují „ekonomičtí experti“ jednoznačně a bezpodmínečně prosazující odchod z EU, mě docela děsí. To ovšem není nic proti tomu, že by tam byli lidé prosazující vojenskou doktrínu, v rámci které by Rusku vzdorovala a tím naši bezpečnost zajišťovala spojená armáda Česka, Slovenska, Maďarska a Polska. A nebyly to její jediné naprosto absurdní výroky.

Kdysi jsem byl velmi kritický ke snahám prezidenta Zemana zasahovat na základě vlastních zájmů, antipatií, choutek a politických her do povolební tvorby vlády, ale dnes docela dobře rozumím prezidentu Pavlovi, který předem avizuje, že nechce dopustit, aby se zde na vládě podíleli lidé usilující o vystoupení z EU a zvláště NATO, protože to považuje za přímé ohrožení zájmů této země, které se prezidentským slibem zavázal hájit. Předpokládaný vítěz voleb sice slibuje, že nic takového nedopustí, ale zatím nikdo z politiků ANO nevysvětlil, jak by Babišovo hnutí tomuto závazku mohlo dostát a zároveň bez SPD a Stačilo! získalo parlamentní většinu a tím i možnost vládnout, když všichni ostatní (vyjma Motoristů) s nimi spolupráci kategoricky odmítají.

Byla řeč o syndromu, jehož podstatou je ochota pro vlastní politický úspěch učinit kroky dříve těžko představitelné. Nenapadlo mě, že se sociální demokraté kvůli ambicím několika jedinců fakticky spojí s komunisty, ani že pravicově orientovaní Svobodní popřou smysl své strany a spolčí se s partají, která není žádnou pravicí, ale jen nahnědlým populisticko-nacionálním spolkem vedeným osobou, jakou je Tomio Okamura. Přiznám se, že mě to mrzí nejen obecně, ale v případě Markéty Šichtařové i velmi konkrétně a osobně.

https://www.youtube.com/watch?v=qsI311YozCU